Kutaisi – Lenteki

Tak si to přiznejme. Svého hrdinu už máme. Jmenuje se Suliko a jeho žena Medico a společně provozují jeden z nejoblíbenějších hostelů v Kutaisi a možná celé Gruzii. Pobyl jsem v jejich svatostánku dva dny. No pobyl, spíše bych to nazval problil. Suliko je totiž pověstný svým alkoholovým apetitem, o který se mile rád dělí s hosty. Tak jako se mnou,…například. Jeho žena Medico mi ale vše vysvětlila poté, co jsem ji po ranním bolehlavu objal se slovy ” co jsme to pili? Kde jsme to byli? Kdo jsme a co tu hledáme?”. Řekla jednoduše, ze Suliko umí jako správný gruzinec míchat více chlastu najednou a neumí rozlišit národnosti. Pro něj je prostě gruzinec každý!!
A tak jsme si my všichni pozůstalí naordinovali spací neděli. Venku lilo jako z konve, takže to bylo ku prospěchu.
Dnes ráno se se mnou přišel Suliko rozloučit. Samozřejmě pomoci vodky Zubrovky říznuté čačou. Ale nepřesvědčil mne ani procentem. Žaludek mám stále jako na plovoucím pontonu a ze zadku mi teče voda. Endiaron je mým střevům k smíchu a nohy se mi motáji jako baletky v televarieté. No co, mužů si za to sám!
S osmou ranní jsem vyrazil-déšť nedéšť. Coural jsem chvíli po městě, jako bych hledal odvahu vyrazit. Můj plán cesty se totiž radikálně změnil . Rozhodnul jsem se vrátit zpět do velkého Kavkazu v oblasti Svanetie a vybral si trasu, která mne ma navést po složité a kamenité cestě, přes sedlo Zagara k vesnicím Ushguli a Adishi. Začínám tedy na 105 metrech a vracím se ku třem tisícům. Navíc v oblasti prší a tak musím zvolnit.
Touto výzvou jsem nadobro opustil myšlenku nejisté cesty přes moře a na kole domů. Raději strávim onen čas tady, kde je mi opravdu dobře, a vrátím se letadlem, než věšet na pouliční lampu cikánské spratky v Rumunsku poté, co mi ukradli zamčený zámek z kola.
Vyrazil jsem tedy vstříc horám a netrvalo dlouho a vyškoměr se začal otáčet. Mým snem bylo dorazit do oblasti nízké Svanetie a města Lenteki. Cesta vedla údolím a korytem řeky Tskhenistskali, která byla po dvoudenním lijáku úplně běsná.
Nepočítám vzdálenost ani tak na kilometry, jako na příběhy. Mám totiž v mp3 mluvené slovo a čtené knihy. A samosebou Cimrmany. Já nechápu, jak se mužů u Cimrmanů smát vždycky na stejným místě. Dyť já ten fór slyšel 1232543x a stejně se směju. A taky sem si stáhnul náhodně čtené knihy a ony jsou všechny o válce a našich válečných veteránech. Já vlastně už o životě na frontě vím všechno a nejvíc o stihačkách a hajzlech z Luftwafe či jak se jmenujou.
No a tak jsem při střídavem dešti a dvou vyhraných válkách přijel do Lenteki. Než jsem se rozkoukal, byla u mne paní a pět psů a ze si musím odpočinout a usušit se a tak dál. Snažila se mi s manželem vysvětlit, ze jet dál je blaznovina, neboť v noci má pršet a v údolí kudy pojedu padají za deště skály a kameny na cestu a je to prý extrémně nebezpečné. Navíc za deset kilometru končí asfalt a s nim i civilizace. Musím dat za pravdu problémům s kamením, neboť cesta na posledních 40 km byla přímo zasypaná sprškou šutrů velikých jako hlava koně. Stal jsem tedy venku, popíjel kafe a přemýšlel, zda obětovat 250 korun za nocleh se snídani, nebo to risknout a popojet blíže do hor, neboť peníze docházejí.
A tak jsem pod peřinou na pokoji, užívám si tepla a průjmu s blízkým záchodem a snažím se milé paní vysvětlit, ze si fakt nemyslím ze je vodka dobrá na zastaveni sračky.
Ráno proste bude moudřejší večera!!