Sairme – Kutaisi

Opouštěl jsem s ránem své hospodské ubytováni mírně rozladěn. Mohl bych z fleku odzpivat všechny azerbajdžanské, kurdské a gruzínské songy, které bušily do mé hlavy až do druhé hodiny ráno, navíc postel-byť už jsem ji minule ohodnotil-byla ješte o 600%horsi. Pružinova matrace byla dokonce proležená tak, ze sem spal na zádech v pozici “luk” a do toho, abych se palcem u nohy dotknul nosu chybělo jen deset centimetrů. A jako závěr jsem tahnul přes celou hospodu z pokoje tradičně pichnuté kolo, čímž mi chtěli všichni sedící i stojící pomáhat a hádali se, kdo bude co držet. Oni pak stejně hovno drží, spíše kouři a říkají, jak by to udělali oni.
A tak jsem z té Sodomy vypadnul a světe div se, za třetí zatáčkou bazén. Nádherný bazén, ze kterého se kouřilo a pářilo. Hamstnul jsem za brzdy a pan u vchodu jen prstem ukazoval ” no pojď pojď”
A tak jsem v osm ráno zajel celým svým tělem do horké vody termálního bazénu, nechal si donést kafe a koláč Chacapuri a ustanovil tento den svátkem a Dnem odpočinku. Rochnil jsem se a potápěl a zase rochnil, a drhnul si všechny záhyby těla i ducha ámen. A samozřejmě jsem se koupal v oblečeni, ve kterém jsem už týden jel. Nikomu to nevadilo a do kapes stačilo nalít trochu mýdla a rázem jsem měl i vypráno.
Ale všechno ma svůj konec a tak i já zamaval bazénu a vyrazil směr město Kutaisi. Cesta vedla úžasným a neprostupnym kaňonem a hlavně vedla stále dolů, až na necelých dvě stě výškových metrů, což je vlastně naše Haná. Celou cestu mne provázely fíkovníky a já vlastně ani nic jiného nejedl. Na malou chvilku na mne přišla chmura, to když jsem narazil na ceduli, která ukazovala, kudy ze se jede k nám “do Rokyty”, ale bylo nutné to v hlavě zaplašit a dojet k řece Kvirille. Dostal jsem se tak do středu Gruzie, na plošný předěl a trosku mi trnulo z mého plánu. Ten zní totiž jasně. Vrátit se na protilehlou stranu velkého Kavkazu a projet kraj nejmalebnější-Svanetii. Což znamená, vystoupat zpět do tři tisíc metrů. A na to budu potřebovat nabrat sil, řekl jsem si a jel shánět ubytováni do města.
První vodku do mne nalil chlapík u stolku, když valil jsem nahoru jednou z ulic. Pak přišly čtyři vodky o ulici dal ” na přátelství a dražbu našich republik”. To holt ješte nějak šlo. Ale pak jsem dorazil do hostelu a starý čiperný děduška zvolal ” Čech?… Paráda, jdu pro víno a vodku…” Na startovní čáře se mnou byl ješte kluk ze Švýcarska a Brazilec. Děda nosil víno a učil každého jak se pije z misky, poháru, kraviho rohu, dvě sklenky do jedné, za hlavou, přes nohu….a já tušil, ze tohle nedopadne dobře. První to zabalil Brazilec, který upadnul čelem na koberec se slovy “chci domu”!! Já se pozvracel po půlnoci do záhonku růží, ale majitelův pes vše samou radosti nasoukal do sebe. Nejraději by mi ješte obliznul hubu zevnitř! No a pro Švýcara si v jednu přijela sanitka a dovezla ho až v šest ráno, zatímco děda sedel u stolu a byl nešťastný z toho, jaká nudná parta se mu sešla v domě.
A tak tu teď na pokoji leží mezinárodní lazaret.
Prý to byla velká řežba ten boj u Verdunu. I na Dukle to bolelo. Ale je to hovno proti tomu, co se děje tady. A představa, ze mám usednout na kolo a šlapat, mě žene zpět k záhonku růží!!