Roshka-Sadzele pass-Juta

Nemohl jsem dospat. Hlavou se mi tahlo, jak těžký den je přede mnou. Dva měsíce jsem o tomhle dnu jen mluvil, a najednou je přede mnou. Měl jsem z rána trochu rozmrzelou náladu, neboť se mi v noci zdálo, ze jsem byl s celou partou v Brněnské restauraci na rizoto ( asi je v Brně vyhlášené ) a na mě nezbylo, neboť si každy nabiral ze společně mísy. No není to na nasrani?? Harcovat se kvůli rizotu do Brna??
Sjel sem dolu do Roskhy, abych před cestou nabral vodu. Až bude chtít někdo vidět kde konci svět-ať valí do Roskhy. Potkal jsem ve vesnici Rusa, který se chtěl očividně bavit-a já očividně odkládal odjezd. Tvrdil, ze není přesvědčen o tom, ze se moje trasa dá zvládnout na kole, nechtěl jsem to poslouchat a tak jsem změnil debatu na ruskou okupaci Jižní Osetie… A o tom se zase nechtěl bavit on. Tak jsme se raději objali a já vyrazil.
Rozbita cesta nejprve vedla ostře vzhůru a já myslel, ze byť občas tlačim-mám vyhráno. Pak mne ale po pěti kilometrech sevřelo údolí, já musel odbočit na cestu pro koně a začalo absolutní peklo. Pěšina byla pouze pro kolo a já musel tlačit kolo z trávy. Ta ale byla plna ostrých bodlaku a nohy to počaly pociťovat enormně. Pojednou se začala pěšina klikatit ostře nahoru První část koňských serpentin ješte šla, ale pak jsem přebrodil řeku a musel se zaklonit, abych viděl kam mě to táhne . Nasadil jsem Cimrmana do uši a postupoval variantou 3 kroky a pauza. Okolní hory a absolutní samota a odlehlost mne fascinovaly, Cimrman bavil, ale já si s každým krokem opakoval ” nesmím udělat chybu”. Sraz pode mnou narůstal, neměl sem sílu tahat kolo přes balvany. Nejhorší byly pravidelně otáčky v koňských serpentinach. Musel jsem nadzvednout cele kolo a ve vzduchu jej otočit. Bal jsem se ze se budu krutálet dolu, připadnë odvařím kotník. Dvěstě výškových metru pod vrcholem se pěšina změnila v pole čisté lámáne břidlice a to byla poslední tečka. Při každém zastaveni kolo nereagovalo na brzdy a sjíždělo dolu společně se mnou. Postupoval jsem po centimetrech a ve výšce nad tři tisíce začalo k vydatně zimě navíc pršet. Paráda!!
Můj výkřik po zdolání vrcholu musel byt slyšet až do Ruska. Dal jsem pauzu po sedmi hodinách tlačeni, ale docházelo mi, ze ješte není vyhráno. Cesta dolu se jevila úplně stejna, jako ta nahoru. Přesto jsem nasadil helmu, utahnul co šlo a vyrazil dolu. Byla to jízda života trvající dvě hodiny. Jedenkrát přes řiditka, jedenkrát bokem, ulomeny košík na flašku, krev z nohy,…ale ta radost ze změny výšky a teploty! Po cestě dolu jsem narazil na stan gruzínské pohraniční stráže . Pozvali mne na kafe a jídlo a chtěli, abych jim vykládal o Česku, zkontrolovali pas a desetkrát se ptali, jestli sem opravdu nepřišel z Ruska. Tohle je opravdu zvláštní zem. Dva chlapi ve stanu a spacaku, tepla kamna, samopaly u hlavy, televize na baterky, cigára, služba deset dnu pak deset volna. Jako celníci ze Třech veteránů.
Dojel sem do vysněne vesnice Juta, postavil stan a dal si pivo za padesát – jako v Praze. Dnes si ho totiž zasloužim než kdy jindy!!