.. dnešní noc nebyla ani tak o volně pobíhajících krysách pod mojí houpací síti, ale o fatální chybě ve výběru místa na spaní. A to jsem přežíval v domnění, že tyhle chyby už nedělám. Ustlat si totiž pod parkovištěm městského jezera a myslet si, že úderem deváté všichni odejdou domů, čumět na nedělní chvilku poezie byl omyl. Parta pitomců vydávala hrdelní skřeky do půl jedné ráno a zůstaly po nich čtyři flašky od piva. Česká krev musí zakroutit hlavou. Vždyť čtyři flašky piva jsou české entreé, než donesou dalších šest! Sotva pitomci odešli, přijel zamilovaný par a vrkali jako ptáci hodinu, aniž by věděli ze pět metrů od nich ležím v síti já. Tudíž super trojka. Už už sem myslel, že budu moci zavřít víka, když mi nad hlavou zastavilo auto a naplno začala hrát balkánská tublatanka. Borci se u toho náramně bavili a rvali si do žil všechno co teklo. A co čert nechtěl, k půl čtvrté zastavilo auto a vylezl samotář s čelovkou na hlavě. Začal skládat na kapotu něco kovového a já držel v ruce nůž u kterého sem otevřel vše co otevřít šlo, včetně vývrtky, párátka a kompasu. Cítil sem, že tenhle typ bude ten osudný…. A ne, vše uklidnil a ve čtyři odjel.. Moje tělo hlásilo stav nouze a ráno mi to dalo sežrat. Nebylo místa, které by nebolelo, případně nespalo. Rozhodnul jsem se pro radikální řešení. Pojedu z Torína do Milána vlakem a ušetřím den nudy. Nemá cenu se trápit s nicneříkající etapou. Nesnáším tu protivnou Pádskou rovinu a moje tělo nesnáší mě. A tak jsem vypadnul z příšerně obrovského Torína, do ještě příšernější neapole a to bratru za pouhých 12 euro. Původní záměr – potrajdat po Miláně vzal záhy za své. Já debil zapomněl na Expo 2015. Z Milána se stala pevnost a všudypřítomné kontroly a nařízení mi braly chuť i sílu. Ke všemu jsem se třásl jako osika z tak gigantické metropole. I samotné nadraží bylo větší než továrna na atomové ponorky. Do hajzlu s Milánem!! Chci zpátky k lesu!! A tak jsem změnil směr, na jezero Como a bylo to uklidňující rozhodnuti. S flaškou vína a umytou kebulí v kempu je člověku jako batoleti. Cenu útěchy z dnešního lidského Babylonu získává krásná blondýna, která si ke mně přisedla v úplně posledním vagóně a italsky se mi snažila vysvětlit, že koupila špatný lístek.. A prý jestli nevím, zda je průvodčí v kabině. Na srozuměnou – italský průvodčí si vždycky udělá z kabiny na konci vlaku kancelář, to je standart. A tak sem blondýně odvětil, že ano, že průvodčí je v kabině, ať na něj zaklepe. No a ona se na mě podívala svýma dokonalýma očima a vylepšeným dokonalým make-upem a povídá “Nemůžu na něj klepat, vždyť on řídí náš vlak”. Musel jsem se na chvíli otočit abych nevybuchl jako granát, abych ji poté vysvětlil, že vlak řídí ten vepředu.. ten vzadu by to měl o hodně komplikovanější !!
