Byly tři. Tři težkotonažní černé svině v černém lese. V lese, ve kterém jsem byl bohužel i já. Sic v houpací síti, ale zavěšen tak nízko, jak jen to můj stařecký nástup a výstup dovoloval. Zprvu sem si tím nelámal hlavu, s touhle situaci člověk spící v lese tak nějak počítá. Prasata tam byla stejně kvůli kořínkum. Ne kvůli mně… doufám. Nespavost mi ale způsobila právě ona výška zavěšení mezi stromy. Začal sem si vysnívat zhoubné příběhy, kterak v rákosí hrkne, pes kozu trkne, prasata se vyplaší a pometou si to přímo přes moji síť. Budu pištět já, budou pištět prasata, hubu budu mít plnou prasečích chlupů a romantika z večera bude nenávratně v řiti. V prasečí řiti.
A tak jsem se vlastní vinou nevyspal. Možná hodinu, dvě. Prasata odešla tak jako přišla, zatím co energie z mého těla pouze odešla a nepřišla. A to jsem ještě nevěděl, jak náročná etapa mne čeká. Hned po startu sem musel vyburácet k přehradě ve výšce skoro 900 metrů, aby se pěšina náhle prudce svezla dolů a padala nenávratně k jednomu ze zázraku Andalusie – soutěsce El Chorro. Celých šest set výškových metru sem klouzal přes hodinu. Pěšina plná kamení a štěrku byla spíše volným pádem než cváláním. Samotné Chorro mi dalo zapomenout svoji nádherou na rozbité nohy, no mělo mi dojít, že tohle je soutěska a cesta dolů je i cestou nahoru. Z obou stran samozřejmě. A tak sem zase tlačil, pro změnu do kopce na stejnou výšku. Únava a horko si vybíraly svoji daň. Přišla absolutní nechuť, spojená s touhou spát kdekoliv. Jediné, co mne na chvíli probudilo byl náhodně nalezený ústav pro chov vlků a já zavítal dovnitř. Majitel i vlci mi dovolili, abych si na ně zamlaskal. Alfa samec se na mě přes pletivo díval celou dobu upřeně a z očí mu šlo jediné “mlaskni na mě ještě jednou ty vocase a odemknu si…” a tak sem raději domlaskal a jel. Cesta to se mnou ale mydlila doleva a doprava a já z posledních sil dorazil do cíle etapy v Antequera. Už už sem si hledal houštinu v lese, když mne instinkt nechal sestoupit do města a přijet ke kostelu, kde se houfovalo procesí. Každý kdo někdy prožil španělskou fiestu ví, kolik uhodilo. Tady ovšem šlo o fiestu Padron, neboli fiestu fiest a celá Antequera byla na nohou. Ve chvíli, kdy procesí vynášelo madonu z kostela a začala hrát hudba, věděl sem, ze město neopustím, i kdybych měl spát s Madonnou v posteli. Ubytoval sem se tedy na hostelu, vydrhnul všechna zákoutí těla, políbil kolo a vyrazil do ulic hledat procesí. Město se baví a já s ním. Slovo únava asi fakt ve španělštině neexistuje!
