Bránil jsem se, seč jsem mohl,…a každý to věděl.
Snad čtyři dlouhé roky jsem odolával pozvánkám na sraz všech kolomrdů, který se odehrává zhruba třikrát v roce: tehdy a tehdy / tam a tam. Na podzim jsem byl již lehce pozvánkou rozhlodaný, ale stejně jsem odolal naléhání kamaráda Daga, se kterým nás pojí bikepackingově takřka vše – ale pouze přes telefonáty a satelit. Osobní setkání se nikdy neuskutečnilo k udivení nás obou. Mým hlavním trumfem k výmluvám bylo, že na žádné cyklofesťáky nejezdím, neb jsem introvert a navíc chrápu…prý!
A na takovou obranu nemá nikdo útok!
Moje pouto s Dagem ale zesílilo poté, co přinesl mi pan Ježíšek titanovou Salsu, kterou předtím sedlala právě Dagova prdel, čímž se z nás stali takřka Salsa bratři. A tím pádem Dag zavětřil a pokusil se o nový návrh k setkání u příležitosti tradičního jarního Bikepacking Session v lese nedaleko Číhoště. Vábničkou mi bylo, že u ohně sežeru kabanos nejen s Dagem, nýbrž i Lukášem Soumarovic aka Acepac generálem, kterýho miluju stejně jako Daga a kterej mi pomohl na milionkrát s jakýmkoliv problémem kolem hardware ku přežití. Bylo tedy záhodno se pokusit přijet, obejmout tyhle dva bouráky a ujistit se, že my tři opravdu existujeme a nejsme průhlední. Navíc Dag vše podpořil ujištěním, že on i Lukáš chrápou víc než nejvíc. A to už bylo k zamyšlení!
Poprvé v životě jsem povolil půlky, nenahlásil nikomu svoji přítomnost na akci a osedlal k první jízdě titanovou Salsu. Vyrazil jsem cestou necestou přes Jihlavu do Humpolce, kde jsem natrávil noc jak jinak, než v milováném motohotelu Doupě a prohnal s kamrádem Milanem přes játra a ledviny cisternu čepovaného Dvanácti – ventilu a ráno v přízemním mrazíku a za lehkého sněžo-deště pokračoval kolem Sázavy směrem na kultovní Číhošť a místo setkání u Nezdínské studánky.
A tam jsem je opravdu potkal. A opravdu to byly živé persóny. Dag a Lukáš v celé své kráse. Tři introverti a pakoši, co si měli co říct a co jim bylo jasné, že v takové zimě moc dalších podobných pablbů nepřijede. A ono ouhá! S nastupujícím večerem k ohni přisedali další a další a do zvuku sovy se neslo na tisíc historek a poté na třicet chrápání. Je fakt úžasný, když v něčem člověk nejede sám….čímž myslím to chrápání, samozřejmě.
Když sem se třetí den motal krajinou směrem domů, cítil jsem se moc fajn. Došlo mi, že není nutný se pořád distancovat od podobně smýšlejících lidí, neboť ne každý musí mít touhu mlet klapačkou jen a jen o převodnících a výpletech a karbonu a spacáku a lite a ultralight a peří a Goretexu, ale že to můžou být veskrze super holky a kluci, co mají rádi, když jim do chrápání kokrhá sova. Toť vše!
Takže díky za pozvání,…ale příště už nejedu…protože sem introvert …a chrápu…prý!
