.. jsem se vlastně nikterak vášnivě neloučil. Nepatřím mezi ty, co leží v prachu cesty a plačou, případně pevně objímají pouliční lampu křičíce “nechci, já domů nechci”. Ne tak takhle ne. Rád se sem vrátím a každému ji doporučím, ale zatím to stačilo. Možná moje arrivederci Sardinii urychlila káva za 3 Eura, která ve vnitrozemí stala 0,80 Eur, protivná obsluha a tradiční lež na otázku, jestli jim funguje wifi. Jo, turistická taxa. Zpestřením dne budiž mi tedy Němka, které jsem se zeptal: jestli neví, odkud přesně jede loď do korsického Bonifacia. A ona přemýšleje s palcem v puse odpověděla “z přístavu”. Ano, ano – silný to německý národ. Možná bych ji zamotal hlavu, kdybych odvětil “jste si jistá? Neodjíždí z autobusáku??” Ale vem ji čert. Příplutí do Bonifacia, to bylo jiné café. Hlavně proto, že tady za tuhle černou mokku regulérně ty tři eura chtějí. Hlava na hlavě, nechutná drahota, chaos, státní svátek, ukrutné vedro. Vítej Pajošu na Korsice!! Zatímco ležérní Sardinie můj smrad a vzezření vzala, prudérní a provoněná Francie nikoliv. Jediného si mě vytáhli z lodi místní policajti a jejich komisař Mouline alias Moula si hrál s mým pasem s otázkou “kam jedete??”. Možná byl bratrem té Němky, ale uspokojil se s odpovědi že “na Korsiku”. Kam jinam bych taky asi jel debile, když jste ostrov?? Krutostí dne byl okamžik, kdy usednul jsem na malý moment na betonový zátaras v centru města a vedle mě si přisedla stará anglická babička bělovlasá. A jak usedla – zčistajasna nohy hore a břinkla obličejem přímo na obrubník. Než jsem stačil cokoliv udělat, byl u ní celý její zájezd a podle jejího vzezření to byla zlomena lícní kost. Než jsem ale stačil propadnout v lítost, došlo mi, že jsem se dva dny nemil a ze by tohle mohla byt příčina jejího pádu. Okamžitě jsem sednul na kolo a vyrazil do hor. Možná už teď hledají všichni komisaři Moulové páchnoucího skunka!
