Jsem přešťastný, že mohl jsem zakončit svoje putovaní na jednom z divů světa – fjordu Milford Sound. Byla to strastiplná, zdlouhavá a zmrzlá cesta, která se nořila napůl do horského pekla a napůl do temné kraví prdele. Abych nezmrzl, využil jsem nabídky na přespání v horské chatě zélandských alpinistů, kteří mne nad ránem u kávy zasvětili do taje, jak za pomoci šutru a šroubováku deklasují poloprázdné flašky na plyn, aniž by vyletělo půl chalupy do luftu. I tak jsem byl schovaný raději pod stolem. Druhý den ráno jsem musel zuby nehty projet skalnim masivem v kilometrovém tunelu Homer a dostal jako dárek, že kvůli mě zastavili dopravu a jak si tak mohl tu tmu užít sám pro sebe, čili sám sebe strašit…A za tunelem se cesta zlomila pravým úhlem dolů a já padal a padal az k fjordu Milford. Zakoupil jsem lodní lístek a nechal se povozit mezi tou nádherou krkolomých hor a skal a vodopádů a srdce mi plesalo z té krásy. Navíc byla na lodi káva v ceně lístku, tudíž už tři dny nespím, nafetovaný kofeinem!
Pihou na kráse Milfordu je, že ten kopec dolů co k němu vede je ten samý, co vede směrem od něj, ale zase nahoru. To dá rozum. A to bylo nad moje síly. A asi to na mě bylo vidět, protože přišel pantáta a povídá “ nechceš vzít autem nahoru”? A než stačil mrknout okem, tak já už mu rval kolo na korbu. Nakonec jsme spolu šli na další výšlap k vodopádům a strávili spolu zbytek dne. Tady prostě dostane člověk pomocnou ruku i bez kňučení…neboli Česko jako když vyšiješ:)
