Nebylo potřeba žádné strategie a žádné logiky. Předpověď hlásila příchod inferna a místní to jen potvrzovali. Začalo hromadné stěhování jurt z kopců, dobytka do ohrad a zimních bund na věšáky do předsíní. Přesto jsem ještě v osm ráno vlezl do jezera Yssyk kul abych si umyl pinďu a řinďu – jak se sluší a patří a domníval se, že meteoradary měly halušky. No úderem desáté se zvedl vítr, vichr, vichřice a vrány počaly tančit štěstím, zatímco já bojoval o centimetry k městu Balykchy. Po cestě jsem se musel před lijákem schovat pod stříšku prodejců ryb u cesty a samozřejmě si nechat okamžitě naservírovat jednu z ryb, za cenu 15kč. Byla prostě exkluzivní, no ať se na mě ale nikdo nezlobí, já být ryba a prodávat mě někdo za pouhych 15kč, tak z toho zdechnu. Teda leknu! Vichřice, alias šamal mi celé ráno tak zhnusila, že bylo jasné, že 90km do Kochkoru nedojedu. Jen jsem vjel do města, už se o mě strhla bitka taxikářů, neboť viděli kterak se klepu zimou a hnusem jako hovno a jsem připraven k servírování. Po krátké rozmluvě jsme si plácli na cenu 200korun, než jsem se nadál bylo kolo nacpané ve vyhřátém autě bez tlumičů a valili jsme směrem na Kochkor. Taxikář mi potvrdil předpověď, že jestli je dnes na hovno, tak zítra bude na tři hovna. Deštěm bičovaný Kochkor mě donutil vzít co nejrychleji ubytovaní a neremcat, neboť počet turistů hledajících na dva dny spásu ve městě před počasím rostl závratnou řadou. A tak je ráno druhého dne a já se probudil s jinovatkou na ksichtě v hostelu u Bábušky. Vzal jsem v podvečer za vděk tím nejlacinějším pelechem ve městě a teď jsem prožíval tryznu. Venku lilo jako z konve, bábuška osazenstvu hostelu donesla deky navíc a pořád mlela, že dělá nejlepší snídaně ve městě za pouhých 9 kč. Neměl jsem odvahu jít se sprchovat do venkovních prostor dvora, ani si káknout v outdoorovem podřepu a tak jsem zakotvil u ní v kuchyni a probrali jsme politiku celého světa. Pomalu se k nám přidalo do kuchyně celé německé osazenstvo hostelu. Němců bylo nakonec 12 proti jedinému Čechovi a já pojal podezření, že se možná v Německu něco semlelo a všichni emigrovali. Navíc jsem se stal spojkou mezi bábuškou a zbytkem světa v rámci simultálního překladu a jal se tak být persónou v kuchyni nejvíce důležitou. Tak jako tak jsem se stejně na poledne sbalil, poděkoval, sežral babce jablko a vypadnul si najít místo na další noc, kde bude alespoň trochu tepleji a nebudu se cítit jako v Zimbabwe. Po chvíli jsem našel přímo exkluzivní bydlení za stejnou cenu. Vypucované, voňavé, teplá voda, hajzlík jako klícka, kuchyň….ojoj! Když jsem navíc opravil, jakožto profesionál, domácím pokažený iránský zámek u tureckých dveří, stal jsem se na malou chvíli celebritou. Chtěl jsem domácímu ukázat jako bonus, že po dvaceti letech práce se šroubovákem dokážu oním inštrumentem trefit a zabít jeho kozla hodem na třicet metrů. Ale to by se neujalo. Byl jsem ubytovaný s cyklistou z Rakouska a s pražským Ondrou a jeho přítelkyni, samozřejmě z Německa. V téhle skvělé tlupě se už dalo vypít fakt dost piv a přečkat při tom avizovanou nepřízeň počasí. Budu na ně moc vzpomínat… Stejně jako na latrýnu u bábušky den předtím.
