Bouřilo celou noc.
Jak na obloze, tak v mém břichu. Super mňamku kterou jsem si v noci za deště připravil, můj žaludek asi nedával.
Thajské skleněné nudle, rozmichané s konzervou tuňáka, bez soli a koření, zapité teplou vodou.Tohle mńamkózní pošušňání nikterak vymazlit nešlo. Sorry všem kulinářům světa.
Oč bylo hůře v břichu, o to lépe bylo na obloze. Po dešti bylo čerstvo , oskar zapnul pec uz od rána a ja nechával hory za zády. Blížilo se obrovské jezero Starnbergersee a ja dal tělu zaslouženou pauzu.
Cil dnešniho dne byl totiž nadmiru jasný.
Výlet do vlastní historie.
U jezera se se mnou dal do řeči místní a po zdvořilostní a cestovni konverzaci se zeptal:
„..a kam směřuješ dal?
„.. do Gautingu a Buchendorfu” povídám
.. a jal jsem se mu povykládat přiběh, kterak jsem v těchto místech před dvaceti lety pracoval coby zahradnik na golfovém hrišti a zároveň jako sezonni zemědělec při sbiráni rybizu a jahod, kydáním hnoje a plením plevele konče.
A kterak je to pro mne dodnes životní kapitola tak rozporuplná a nebohá, že vytěsnit ji ani nedokážu a při pohledu na jahody dostávam tik i tak.
Navic jsem jej zasvětil do zrůdností, kterak bylo mojí praci na golfu, jezdit stařičkým traktorem po ploše a sbírat po exkluzivních hostech nastřílené golfové míčky. Zatimco já jezdil, oni se bavili tím , kdo že trefí za jizdy můj traktor. Chránilo mne v traktoru jen pletivo a rány to byly takové, že jsem měl chuť jim rozdat uniformy a SS čepice. Hra zvaná „tref si svého čecha, zdála se být progresivnější, než samotný a snobský golf.
Německá nadřazenost prostě nikdy nevymizi.
Muž u jezera mne poslouchal a pak povidá:
A vydělal sis alespoň dobré peníze?“
„.. To vám řeknu přesně pane. Za tři měsice práce – od sedmi do sedmi – jsem si po návratu koupil svuj prvni telefon Alcatel a zaplatil si pojištění“
A muž se smál a volal:
„.. tak to chápu,že se tam musite jet podivat, scheise…“!
A tak jsem po letech a hodinách zavital na opuštěný golfplatz a s ůsty dokořán zíral na onen traktor. Můj traktor. Ta bestie stále žije. Jediné, co se změnilo, že ji šoféruje Bulhar.
A pak že nejsme jako Češi v Evropě!
Zatlačil jsem slzu a přejel deset kilometrů na bývalé jahodové plantáže. Pocity měl jsem stejné, jako přeživší holokaustu na výletě v Ravensbrucku. Chodil sem za smrákání po poli a ze starých fotografií snažil se najít místa a vzpomínky, které jsem okamžitě odesílal přes Vibery, Messengery a Gmaily všem, kdož se mnou tenkrát drželi prapor odporu.
Jako úmyslný bonus, jsem si v oné vesnici Buchendorf – která pro mne tenkrát měla synonymum srovnatelné s Dachau – ustlal na dětskem hrišti a otevřel si na protest dvě piva. A u hřiště se střídala luxusní auta a majitelé odcházeli se svými mazlíčky do polí na večerní venčení. A po navratu k autům se na mě usmívali a volalí:
„..dobrou noc a pěkné sny…“…oplzlí fašisti
„kde jste byli, když sem tu lozil po čtyřech a trhal vám tuhle a tamtu a ještě tamtu jahůdku…., zatímco vy jste seděli ve své káře v nobl obleku“
Je to pryč!
Odpouštím vám!
