Share this post on:
Tenhle post bude prostě extremně krákej. Důvodem není, že by se mi psát nechtělo, ale důvodem je, že psát se mi nechtělo.
V absolutní výhni jsem totiž padal z hor dolů a snažil se najít nějaká pozitiva, cesta neubíhala, jediným kladným bodem byl nález řeky, kterou jsem mohl zašpinit… a pro přezití mi stačilo jediné – co 40 min namočit někde moje oblečení a dát ho na sebe.
Potřeboval jsem mít na dohled aktivní vulkán Arenal, k němuž jsem se upínal psychicky i fyzicky. Arenal je totiž dějištěm všeho vyžití a dle zpráv tam měl být dokonce kemp.
Kolem paté mi došlo, že byť sopku vidím, do kempu nedojedu. Narval sem do sebe tedy zmrzku a zkusil zadat slovo kemp do telefonu. A zůstal jsem opařený – jsem 200m od kempu, který na mapách není? Kemp UNO?
Usedl jsem na kolo a vjel do prostoru zahrady, kde už se na mě usmíval chlapik jménem Wagner… a od té chvíle se mi vše změnilo v sen a pohádku. Dostal jsem jejich stan s matrací, koupání v řece, čumění na zvířata a požírání exotiky přímo ze stromu. Večer navíc rodina připravila oheň a pro mne přinesli kytaru, abych hrál… a tak jsem to tak nějak válel a pak řekl Wagner, abych mu kytaru půjčil a zůstal jsem opařený. Prožíval jsem absolutní hudební orgasmus propojený s místem a časem… Nevěděl sem, že Wagner je znamý hudebník a kemp vybudoval z důvodu nehraní diky Kovidu. Jeho přátelství, pozitivita a láska k životu, hudbě i rodině byla odzbrojující. Navíc by měl rád v kempu lidi, ale ještě neví, jak na to… prostě muzikant!:)
Tohle jsou prostě chvíle, které se nedají vymazat z hlavy a já pořád hledám sílu se zvednout a odjet odsud
Gracias Wagner.. gracias
Share this post on:
Avatar Pavel Kadlíček

Author: Pavel Kadlíček

One Comment

Leave a Comment

Your email address will not be published.