Tenhle poloostrov byl vlastně jeden z hlavních tahounů mé cesty po Kostarice a jelikož jsem na jeho konci a do přístavu mi chybí jen málo, můžu rekapitulovat. Tudíž: sáhnul jsem si tady skoro na dno, ale jelikož je tam “skoro”, tak k úplnému dnu je možná hlouběji.. Každopádně smekám před svým kolem. Pravda, už zažilo hodně, ovšem tohle byla divočina. Kolo i brašny jsou obalené prachem, potem, smradem… není vlastně co umývat, neboť takhle to drží pohromadě. Kdyby moje kolo jedlo čokoládu, koupím mu dvě … Kdyby pilo pivo, koupím mu pivovar. Takhle mu ráno alespoň namažu řetěz, pokud v tom svinstvu ten řetěz najdu.
Tím, že se mi dnes podařilo překonat Rio Bongo a Rio Ário jsem z krokodýlovic jídelníčku pravděpodobně vyškrtnutej nafurt. Po předevčerejší minele, kdy zašel jsem si do laguny umýt svoje tělo, aby na mě chlap počal z mostu křičet a na něco ukazovat a já hned věděl, která bije a ve vteřině jsem levitoval nad vodou. Po hladině proplouval majestátně Crocodylus porosus a já se mu klidil z cesty. Tím černým vtipem cele situace bylo, že počal jsem křičet na panímámu, které se v laguně čabraly tři ratolesti. Ta dala najevo ze vše registruje a místo aby popadla svoje ratolesti, šla napřed pro ručníky. Ale možná byla paní místní, otrlá a zvyklá a šla už automaticky jen pro dva ručníky. Každopádně mě tahle akce připravila na ještě větší respekt před přechodem řek Bongo a Ário.
Fajnovým zážitkem byla i moje večerní cílovka na pláži Camaronal. Aniž bych tušil, ocitnul jsem se v národním parku pro ochranu mořských želv a povolili mi přihlížet vypouštění malých potvor do života. Plné tři kyblíky těch odchovaných prcku vysypali do písku a plni dojeti sledovali jak si to okamžitě šmarují instinktem k vodě. Kromě zoologů a mě čekal na tuhle situaci ještě opodál sedící orlosup, který vzlétl a neohroženě si sebral onoho nejrychleji spurtujícího želváka. Z toho pramení, že být nejrychlejší se v přírodě nevyplácí. Černou můrou navíc bylo, že mi nepovolili přespat v parku a já musel nekompromisně s čelovkou na hlavě hledat spaní . Ustlal jsem si v banánovníkové plantáži a kolem čtvrté ranní mě probudil řev pumy, na který odpovídala samice. Bylo to nechutně připosrané. Přál jsem si, aby už byl den … ale vše se táhlo jako sopel. Navíc byl ten samec asi hluchej, protože i já podle řevu odtušil kde asi samice je, ale ten debil šel pořád na jinou stranu, bohužel blíže a blíže ke mně. Vycházející slunce zažehnalo problém a já se mohl pokusit překonat jeden z posledních problémů – Rio Javillo před nástupem přílivu. Osm kilometrů jsem metal po pláži a viděl jak voda rychle stoupa. To vše s vědomím, že jestli to nestihnu tak mne voda uvězní na další den. Dojel jsem k řece a viděl jak oceán spustil stavědla a voda teče obráceně směrem do řeky … zkusil jsem bez kola do půl pasu, ale proud byl extrémní a zesiloval každou vteřinu … nakonec jsem rezignoval a poprosil projíždějícího rybáře, zdali mě vezme na druhou stranu. Vezme, ale bude to za stovku … A povedlo se ku spokojenosti pro oba. Jó, prachy hybou světem!
A tak si ležím na hostelu v závěru Nicoya anabáze a užívám si sprchy a klidu. Bylo to výživné, ale mám ještě týden … může byt tedy ještě výživněji!
