Poslední 2 dny přímo prší z nebe a já bych měl rekapitulovat naši cestu dřív, než to udělá ona. Neboť ONA si servítky nebere:)
Nuže, po tisíci kilometrech, třech týdnech šlapání, třech sklenicích Nutela-bomby, půl tuně zmrzliny a pouze dvou praních oblečení můžu konstatovat při balení kol na cestu domů, že svět je ještě půvabnější, když je poblíž vaše druhé Já.
Jasně že jsme se hádali! Jasně že jsem ji párkrát nazval krávou! Jasně že mám asi vyholenej účet, jako skin lebku! Ale taky je docela možný, že příští rok už se mnou nepojede a že co nevidět přijde nějakej přizdisráč a vezme ji na Mácháče. A táta bude v zapomnění.
A tak žehnám nebesům za tyhle okamžiky, kdy si mačkáme ruce při čučení na oceán, za úsměvy u nepovedené večeře, za každé „mám tě ráda tati“.
Nechť tě každá společně prožitá vteřina ovlivní kladně navěky. Díky za super dobrodrůžo láska moje
