Cofrentes – Montroy

Moje navigace mi ukazuje, že jsem se spustil na výšku 190m. Tak nízko jsem nebyl od prvního dne a je to neklamný důkaz toho, že se šinu dolů k moři. Navíc jsem o 22 metru níže, než je moje postel doma. Tím pádem bych mohl začít zvracet, mít halucinace a mžitky z nížky, neboli Nížkovou nemoc. Zatím nic. Možná je to tím, že sem si koupil tradičně litr piva k večeři – v obchodech totiž mají buď třetinku nebo litr, což má za efekt “buď pij málo, nebo moc. S průměrem nás neotravuj” – a tenhle litr piva ubohé kvality možná vyvažuje onen výškový rozdíl. Rád bych ještě podotknul, že to pivo, nejenže má kvalitu piva z listů blatouchu, ale nemá snad ani žádné promile, volty, grády… nic. Ke každému pivu by tu měli přibalit kladivo s upozorněním “chcete li díky tomuto pivu prožít alespoň krátký rauš, který každé normální pivo nabízí, majzněte se po vypiti obsahu láhve třikrát do kebule přiloženým kladivem”
Měl bych v rámci dneška hlavně zdůraznit, že jsem spal a probudil se na nejkrásnějším místě celé své cesty, co se spaní tyče. Městečko Cofrentes a park u řeky Gabriel. Vtipné bylo, že tohle městečko jsem si vybral na mapě jako zakončení náročné štěrky kaňonem Jucar. Nevěděl jsem o městečku zhola nic. Ptal jsem se náhodných lidi na názor a jen shodně říkali “dobrá volba” A tak jsem v podvečer uhnul stranou na Cofrentes s vědomím, ze leží na soutoku řek a že jsem se celý den čtyřikrát drápal do osmiset metrů a teď to hodím do kytek kvůli městu. A taky že jo. Cesta se zlomila a cedule oznámila pád osm kilometrů dolů až na dno. V půli klesání jsem dal pauzu brzdám a splknul s čůrajícím řidičem. I jemu jsem položil dotaz na město, které se již tetelilo pode mnou. Řekl jen “dobrá volba, hezký… až na tu jadernou elektrárnu” Co? Vyletělo ze mne! Bohužel. Dolů to bylo už blíž. Koupil jsem si v baru pivo a zeptal se prvního člověka, kde se dá přespat. Nevěděl. Ale zašel za malým skřetem, sedícím na kašně a ten poradil, ať jedu dolů k vodě. Skřet byl tak odpudivý, že měl sem strach, že ho budu nad ránem vyhazovat ze spacáku. A taky mi vnuknul myšlenku, jak asi vypadal, než začala úřadovat jaderná elektrárna funící za městem.
Zbytečně jsem mu nevěřil. To místo bylo fenomenální a řeka Gabriel ukázková. Koupal jsem se do pozdní noci a ráno, když se z řeky linul opar a slunce olizovalo místní hrad, byl jsem okouzlen. Nádhera, dokonalost a podzimní splín. Jediné co mne v noci rušilo, bylo hlášení obecního rozhlasu v nepravidelných časech a odjezd automobilů. Nevím jak se řekne španělsky Evakuace, ale jelikož všichni seděli ráno repete v kavárně, asi o nic nešlo. Štěpení jádra lze přeci věřit…. i když, proč mi teď v noci sakra fosforeskují nehty??