Sierra del Agua – Pozuelo

Stál jsem nahatej v té zurčivé ledové vodě s čelovkou na hlavě a svítil si červeným světlem. Červená totiž nezaří a neprozrazuje. A kdyby prozradila, věru bych nechtěl být v kůži toho, kdo jde nocí v lese k potoku za červeným světlem a stane před třesoucí se namydlenou troskou. Asi bych ječel stejně, jako kluk Eliot poté, co v kukuřici objevil E.T mimozemšťana. Hygiena je ale na cestách důležitá. Je na stejném stupni jako jídlo, ne-li výš. Potencionální biftek totiž chutná na hovno, když máte opruzenou prdel. Proto stál jsem nahatej v té příšerně ledové vodě, i když sem se na to mohl vybodnout. Navíc jsem si chladil v oné vodě i pivo, jako zákusek před spaním. Není nic lepšího, než vydrápat se z ledové vody a dat si ledové pivo. To má fištróna. Jako říct horolezci ve stanu pod vrcholem “nedáme si něco na chuť? Třeba rampouch?”
Sjížděl jsem malinkou cestou údolím a kochal se. Nádherná krajina. Skály a lesy kol dokola, z komínu kouřila vůně dřeva, od pojízdného pekaře jsem koupil bagetu a bylo mi fajn i ouzko zároveň. Vnitřně jsem tušil, že mám před sebou poslední kopcovité pásmo a pak bude moje cesta směřovat k městu Albacete ležící v rovinatém kraji La Mancha. Do samotné Valencie, jakožto konci své poutě je to pořad ještě kus, ale bez hor už to nebude tak čupr. Ale nepředbíhejme.
Vydrápal jsem se do výšky výškovaté a jel na čtyřicet kilometrů mrtvou zónou. Jen les, les a buš. Občas mi skotačil muflon či laň po cestě, ale jinak pusto. Dvě vesnice jsem projel křížem krážem, no okenice zavřené, žádná hospoda, ticho a pusto. Projížděl jsem kolem odbočky na vesnici Navalengua, a zahlédl pod ni nápis BAR… Zoufalost po kávě mne donutila odbočit a pustit se do kopce stůj co stůj. Přijel jsem ale do stejně mrtvé vesnice a navíc s ujišťujícím pocitem, že sem píchnul. A tak jsem tralala měnil duši, když se zjevili andělé. A byli místní! Máš problém? Máš hlad? Žízeň? … pojď, dáme to do pořádku. Nebyl to sen ani fata s morganou. Dostal jsem pozvání k rodinné sešlosti. Pivo teklo proudem, jídlo bylo neskutečné. A navíc tepla sprcha! Teplá!! Na cestu dostal jsem výslužku v podobě bagety s grilovanou slaninou. Panimáma si dobře všimla, čeho že sem sežral u stolu nejvíce.
S plným žaludkem jsem si to drncal kolem desítek větrných elektráren – jak jinak, jsem v kraji Dona Quijota a mlýny už nejsou moderní -a dorazil jsem na pravděpodobně poslední kopec. Přede mnou leží rovna placka a než sjedu dolů, tak si lehnu mezi stromy, nechám blikat tisíce světel tam dole a sežeru raději tu voňavou výslužku. Co kdyby mi v noci mrdlo v hercně:)