Trenta-Tarvisio

Me vlastně už ani nebaví psát o tom, ze v noci pršelo. Za prvé je to stejně kazdymu jasný a za druhé je to pruda. Ale je mi jasný, ze lidská škodolibost je bezmezna a ze si většina řekne ” ma co chtěl, debil”
A tak v noci nepršelo, protože lilo. Sic sem ráno vytáhnul škopek ze stanu a bylo modré azúro, stejně sem zůstal v kempu ale dost dlouho na to, než uschnul stan a ponožky. Možná sem úmyslně prodlužoval dobu odjezdu, neboť mi bylo jasné, ze do hodiny počne můj stoupáci infarkt. Nejvýše položené slovinské sedlo Vršič ma čtyřicet las kurvas zatáček, aby se eliminovalo tech 14%stoupani …a tak sem dopil kafe, protřepal půlky a vyrazil, abych schvácen stal za dvě hodiny nahoře. Tam sem s radosti vytáhnul konzervu s tuňákem, naposledy sem mrtvé rybě ukázal boží svět a pak ji sežral s impozantnim výhledem. Ryba mne vyhecovala k dalšímu počinu, nevyužít cesty směrem dolu a upálit tak brzdy, ale stoupat výš na samotnou horu Vršič a poté se spustit dolú po pěšině Via Adria Trail, kterou používám více než často . Pravda, nemyslím ze to bylo v národním parku echt legální, ale pěšáci stejně seděli kvůli počasi doma. Tenhle počin byl asi to nejuchvatnejsi z cele cesty. Výhledy byly dech berouci, stezka občas na hubu, ale výsledek byl úžasný.Dojel sem tak po týdnu opět do Kranjskej Góry kdyz začalo pršet…samozřejmě :). Dal sem pivo na znamení úspěšného propojení okruhu a vyrazil v dešti směr Itálie. Vlak mi jede v pondělí z villachu v jednu a ja musím najít bajo místo na spaní, kde neryči divá zvěř a kde snad konečně usnu na více, než moment….