Poti – Kobuleti – Khidistavi

Měl to byt vlastně setsakramentsky nudný den. Případně dva dny. Přesně ty dny, kdy vaše vjemy ucití moře, přívaly tepla a horkost písku. Od te chvíle není rozdílu mezi člověkem a bohapustou sviní. Já měl navíc vše podpořeno ranní duhou přes široširé moře. Jako by chtěl bůh dokonalý den ješte trochu vyšperkovat a udělat z lidi pitomce. Seděl jsem před stanem, pojídali echt zdravou snídani a kochal se tou nadherou. Jen já a cirka-jirka dvanáct potulných psů. Zatímco já čuměl na krásu duhy, oni čuměli na krásu toho, co rval jsem si do huby. Pojem -krása- má holt více příchutí. Rozloučil jsem se s nádherným místem i dvanácti pumry a jednou fenou – která byla po stočtyřicáté v jináči- a vyrazil o kousek dál. Tělo holt nesmí zůstat dlouho v klidu. Jakmile sem šlapnul do pedálu, dvanáct pumrů a jedna fena mi malém sežralo pedály. Jakmile sem zastavil, byl zase klid. To už je ustálený obraz dne. Psům prostě nevadím já! Jim vadí to kolo! Utíkají vedle něj, jako Bolt pro placku a do toho se překřikují” pane pane, slezte rychle z toho divnýho bejka, než si rozbijete palici, my ho zpacifikujeme, sežereme, rozerveme a roztrháme…je nás veľa a on je jen jeden! Sice nám lezou žebra a ta psí kurva je zase březí, ale už kvůli vám mu dáme lekci”!!Asi takhle nějak si představuju to psí hulajzňání!
Zapíchnul jsem to po čtyřiceti kilometrech v letovisku Kabuleti a rozhodnul se, že tohle místo s průzračnou mořskou vodou neopustím. Do sedmé večerní jsem metal podmořské stojky a kotouly, měl hubu zabořenou v rozpáleném písku a přemýšlel, odkud by se do česka dalo prokopat moře. S blížícím se večerem jsem si sednul na lavičku a dumal, kde budu spát. Zvolil jsem si ke spánku borovicový lesík přímo u moře, neboť v něm už pár stanů bylo a jelikož kvokal přimo romanticky. Všechny signální žárovky v mé hlavě blikaly rudě, neboť se jednalo o spojeni: sobotní večer – lesík u města – teplá noc – pláž a moře. Chyběl už snad jen koncert Rihanny zadarmo – a bylo to kompletní . Přesto jsem do toho šel!
Dělal jsem poslední suk pro kotveni stanu, když u me zastavila policie:
” To neděláte dobře pane, jste sám a není tu bezpečno. Nejde ani tak o vás, jako o vaše kolo. Dnes tu nocuji lidé, kteří vás mohou připravit nejen o to kolo. Pokud chcete, pojďte s námi a najdeme vám místo lepší a bezpečnější”
Nechtělo se mi zprvu věřit, ale rozpovídali jsme se o fotbale a podkolenní šlaše Tomina Rosického… a já jim dal za pravdu.
Neušli jsme ani sto metrú a přiběhla za náma bábuška z Ruska.
” všechno jsem slyšela, nechte ho tady u nás. My se o něj s manželem a kamarádkou postaráme. Jsou tu ješte mladí Poláci ve stanu, ty tak přestěhujeme a vytvoříme i s našim stanem něco jako nepoddajný mezinárodní kruh!!”
Strážník z toho byl trošku mimo, no nakonec uznal, ze to není blbý nápad a varoval, že les je plný rumunských cikánů a Turků, neboli ať z kola oddělám vše co můžu a samotný rám kola zakopu metr pod zem:) Začala akce Bororo a hromadné sestavování stanů, chystání strážních věži a příprava mezinárodní večeře pod palbou ruských bábušek. Aby toho nebylo málo, polák počal ve světle reflektorů ruského Forda zvracet alias blejt z úžehu. Bábušky nelenily a na svoje pojištěni okamžitě povolali sanitku. Blikající světla sanitky a jehla v polákově řiti byla jako lampa pro turecké a rumunské můry, které si psaly do deníčku, kolik je ještě lidi naživu, než počnou plenit.
S povinným stakanem ruské vodky v břichu, jsem ulehnul do spacáku, bez horní plachty stanoví a s kolem nahým jako batole.. O půlnoci pro mne začalo Inferno. Do už tak hudbou a pařbou rozjetého borového lesíku si to priřítil černý mercedes a zastavil pět metru od mého stanu. Bylo tam místa na výstavbu Brna, ale zastavil přimo u mne. Proč!? Zkoumá, jestlí spím? Nemá šanci vycouvat. Jediná možnost je mne přejet! Řidič si zapálil v autě cigaretu a vyčkávál. Stejně jako já. Uběhlo hodina a stav se neměnil. Jen nůž v mé ruce byl poradně propocený. Hlavně neusnout! Bábušky ve vedlejším stanu chrápaly tak, ze by je mohl oklátit Berousek i se zvěřincem a jednonohým klaunem, ale já byl na 100% bdění. Několikrát za noc cvakly dveře mercedesu a dotyčný se očividně procházel kolem našich stanů, no moje kolo se nehnulo. Kolem čtvrté ranní dorazila do parku poradně rozjela tlupa lidí. Muzika jela na plno, ve vzduchu se vznášela rvačka, babušky zesílily chrapot a já věděl , že jsem právě v ješte větším průseru, jakmile si všimnou kola. Přál jsem si jediné. Ať přijedou policajti. Jiné cesty nebylo. A světe div se, asi za deset minut bylo v parku policejní auto. Nálada pařmenů se trošku ustálila a byl nejvyšší čas vylézt ze stanu a dat policii najevo své obavy z řidiče mercedesu. No než jsem stačil pohnout zipem spacáku, dveře mercedesu se otevřely a onen řidič si šel k policejnímu vozu pro čerstvé kafe. Pak se vrátil k mému stanu vědom si toho, ze nespím zašeptal.
” jsem kapitán Tengiz – kriminální policie v Batumi Pavle, to já ti doporučil aby si odešel se stanem jinam, vzpomínáš? Ale pro jistotu jsem po službě přijel a hlídám tu tvé kolo i všechny ostatní, aby vám bylo v Gruzii dobře, teď už spí. Bude klid. Spokojnu noč”!
Stačí?? Nevím, jestli jste právě na tak dlouhém příběhu – který je rozhodně kratší než ona probdělá noc- pochopili gruzínskou mentalitu a srdce??
Když jsem se ráno probudil, byl už kapitán v mikině a ve formě. Babušky udělaly čaj, Poláci děkovali bohu, bábušky Putinovi a já frajerovi Tengizovi, nebot tohle jsou věci z červené knihovny. Se slovy Vivat Gruzia, Peter Čech a Rosický se Tengiz poté rozloučil, odcházeje konečně na kutě. Já, po dvou borščích, dvou vodkách a závěrečném ceremoniálu v moři vyrazil kolem čajových plantáží přes pahrbky hor směr Kutaisi a Poláci si prohodili pravděpodobně malárii, neboť se slovy” šťastnou cestu” počala pro jistotu zvracet Polka.
Dnešní noc byla jako zatnutí hřebíku do popraskaného trámů. A vysvětlovat to nebudu. Dekuju ti Gruzie. Dekuju ti Tengi!