Akhaltsikhe-Sairme

Jelikož už vyrobila Ikea úplně všechno, bude zanedlouho přemýšlet, kam se posunout. A možná bude chtít vymyslet nějaký blbý sortiment. A až bude na řadě “Nejpitomějsi postel na světě”, dam jim tip na Omarovu drátěnou pryčnu. Cela noc spočívala v tom, ze jsem vlastně nespal, neboť jsem měl pocit ze jsem právě zakončil jumping na gumě a při každém otočeni se, litam nahoru a dolů. Navíc jsem si dodával odvahy jít se vyčůrat, bo cesta vedla kolem lože babičky, tatínka, sestry, na dvůr kolem psa Jacka, krav a na neosvětlenou kadiboudu s prostou dírou uprostred. Prostě tradice. Svítit si na čůrání navíc Iphonem taky moc nedávám. Při představě ze by mi do toho hajzlu spadnul a svítil by,dokavaď by se neudusil…noční můra.
Můj směr byl jasný. Mířil jsem na město Kutaisi a po cestě to bylo bratru na dvě stě kilometrů. Ale já našel cestu jinou, přes hory a na mapě sotva viditelnou, skrzevá Národní park Borjomi. U piva mi včera všichni potvrdili, ze ta cesta existuje, ale že je ” chujová” Vida, i Gruzínci mají mezinárodní slovo ve své mluvě. Zašel jsem tedy ráno ve městě na policejní stanici a optal se pověřených. Chvíli se hrabali v mapě, chvíli v rozkroku a pak mi hlavní seržant oznámil, ze mi to nedoporučuje, neboť je to cesta přes hory a je chujová, prý ji dělali rusáci pro vojenské účely, je v pustině, divočině, bez signálu a vůbec…ať prý jedu po normální cestě koldokola.
A tak jsem si dal v hospodě jídlo a optal se na onu cestu hospodského. Ten by měl vědět nejvíc. No a on říkal , ze je to cesta v pohodě. To mne uklidnilo. Po půl hodině jsem ale zjistil, ze hospodský na téhle vlásence nikdy nebyl, a ze mi chtěl jen udělat radost.
A tak jsem se rozhodl, ze to bude cesta dobrá. Bylo nutné vystoupat do 2500m na vrchol Zekaris a to me trochu znervozňovalo, neboť času jsem moc neměl a byl jsem na necelých osmistech výškovych metrech. Po třiceti kilometrech na absolutně rozbité cestě jsem dorazil ku stoupání. Cesta vedla do lesa a neopustila mne po tři hodiny. Ocitnul jsem se v oblacích a bylo mi jasné, ze tahle klikatice bude jednou z nejkrásnějších, co sem kdy jel. Srdce mi v te výšce bouchalo jako o závod, mraky se honily přes moji hlavu a okolí bylo nepopsatelné. Když dojížděl jsem vrcholu, čekali mne na stráži kavkazští pastevečtí psi. Nejsou to ani psi. Jsou to bestie. Ale zatím na ně mám štěstí a kamarádime se. Pokud to jednou nevyjde, budu rad alespoň za to, když vyplivnou moje hodinky. Pastevci si všimli moji náklonnosti k zabijákům a vzali mne k sobě do boudy.
A na to se bude dlouze vzpomínat. Sedět v boudě s těmhle drsoněma, nechat si dělat čerstvý chleba s fazolema a drbat při tom jejich tygry za ušima. Bylo to magické a za tu dřinu to stalo.
A to jsem nevěděl, ze to nejlepší teprve přijde. Cesta mne šisovala výš a ješte výš, až jsem stal v mračné mlze a najednou stal přede mnou chlapík na koni a povídá ” teď už pojedeš jen dolů a dolů… třicet kilometrů”!! Utahnul jsem helmu, přidal vrstvu oblečeni a šlapnul. Tohle člověk prožije nekdy jen jednou za život, let střemhlav dolů po kameni a šotolině, chvíli v nepřístupné mlze, chvíli vykukující slunce, kráva vlevo, kráva napravo, kůň, horizont a levá, až jsem musel zastavovat a protahovat zmrzlé ruce od brzdění. Přal sem si mít u sebe kluky z Vortexu, bo by pištěli radostí jako podsvinačata.
Cesta vylétla z lesa v ospalém lázeňském městečku a byl nejvyšší čas sehnat místo na stan. Zuby mi drkotaly zimou a noc se blížila. I vlezl sem do hospody a zeptal se na místo pro stan na jejich zahradě, no otylý majitel mi nabídnul spaní v domě za 150. Plácli jsme si a já byl uveden do chambre separé.
Omlouvám se tímto Omarovi za hanění jeho postele, bo to co mám na pokojích ma jasnou Zlatou palmu, navíc tu není záchod ani voda, dveře od pokoje nejdou zavřít a zapomněli mi říct drobnost. Večer je na hospodě balkánská diskotéka. Chci zpátky do hor, kurvaaaa!!!!