Kmotra liška přišla. Prostě si došla ke stanu ta ludra rezavá a zhluboka si mne přes síťovinu stanu očichávala. Snažil jsem se nepohnout, abych ji nevylekal. Taková situace nepřichází každy den, aby se liška přišla podívat, co že a kdo že ji to smrdí v rajónu.
S přicházejícím ránem mne probudil zvuk traktoru a bylo jasné, ze žádné ranní pelešení se konat nebude. Gruzii totiž popadnul bramborový amok a vyoravá se a sbírá se, tam a tam a tady a tu. A lidi se na tuhle taškařici sjíždějí ze všech stran, neboť mají za sběr prašule. A nebýt Gruzie tak daleko, zajisté by tu už byla i moje máti, neboť ona je brambofilka a pokud jednou za rok nepytluje zemáky, je to rok na hovno!
A tak jsem si sbalil svých pět švestek a vyrazil. Mým cílem byla Vardzia. Fenomenální jeskynní komplex a klášter v jednom. Shrnuto a podtrženo, mělo to vypadat asi tak, jako když si dělají ptáci hnízda v pískovcovém lomu. Možná ze mniši z Vardzii neměli jasno v tom, jestli jsou mniši nebo břehule.
Našel jsem si v mapě možnou cestu přes pole, lesy a louky a místní mi potvrdili, ze se tam určitě, možná a snad dostanu. No lepší než jet po cestě obloukem bratru za 70km. Cesta mne tedy vedla náhorní plošinou a bylo mi z ní do zpěvu. Po třiceti kilometrech, zakončených malým kostelíkem, měly dle navigace přijít ostré serpentiny dolů. Dolů? Ale proč dolů, vždyť jsou kolem mne jen pole?..a tak jsem dorazil za kostelík a oněměl jsem. Stal jsem na okraji kamenné římsy a pode mnou se rozprostíral samotný Grand Canyon. Byl to jeden z nejmagičtějších pohledu téhle cesty. Řeka Kura se vinula tam někde hluboko, v protějsich skalách byl jasně patrný jeskynní komplex a moje cesta se klikatila do té hloubky, až se tajil dech. A tak jsem touhle kamenou klikaticí sjížděl až mi brzdy hořely. Bylo to nekonečné a báječné zároveň. No najednou mi začalo plavat přední kolo a bylo po parádě. Zase jsem píchnul. Zase!! Prčic!!
Když už člověk pichne, tak chce mít alespoň po ruce vodu, aby si umyl hubu, ruce a hlavně poznal, odkud že mu ta dušička uchází. Mě tekl spádem po cestě malý cicourek vody. Bylo nutné začít opravu tak, ze musel sem přehradit kamením a hlínou onen potůček a vydolovat jamku. Byla to vlastně první oprava, která obnášela něco úplně jiného, než opravu.Samotné lepení a hledání ďoury bylo poddružné a fádní.
Zavítal jsem tedy do jeskyního komplexu s hubou otevřenou. Vlastně ani nevím, kolik těch jeskyních ” bytů’ si mniši vydlabali a ve kterém stoleti. I když tuším ze to bylo stoleti osmé. Až jsem se z toho začal po chvíli nudit, neboť obecně vzato, byla to vždy vydlabaná ďoura a v ni se dalo vegetovat do haleluja. Občas se některý z mnichů asi rozjel a vydlabal toho víc než měl. No pak jsem dorazil do jeskynních chodeb a to už bylo jiné maso. V absolutní tmě se dalo procházet chodbami nahoru a dolů, jako u křečků. Me dostala chodba vedená úplně nahoru s malou šachtou vedoucí zase dolů, kterou se prý házely kameny na případné zlotřilce. Prostě jste neohlašeně navštívili mnichy bez zvonku, zaklepani, smsky a jakmile jste vstoupili, dostali jste po šišce balvanem. No a jako závěr mne čekal velkolepý jeskynní kostel s nádhernou výzdobou. Bohužel se nesmělo fotit, bo jinak bych si vyfotil sám sebe, jak mám oblečenou půjčenou zástěru, neboť kraťasy byly nepřístupné!
Po cestě od kláštera jsem přemýšlel, jak by to dělali mniši v dnešní době. Jak by asi řešili odpady,pokryti Wi-Fi v jeskyních, a topný systém? Kam by si sakra nacpali bojler??
Navečer jsem viděl chytat dědu ryby u řeky Kury. I optal jsem se na přespani u vody a on vše schválil. Bylo to moc fajn místo, ale chybělo mu pivo. A tak jsem si pro nej zajel. A u obchodu-jak už to tady bývá, seděl jeden orel vedle druhého a všichni chlemtali pivo, hráli karty a volali na me ať jdu taky na to jejich pivo a jídlo a vůbec…Už sem v tom zase lital. Jelikož jsem byl pro ně povyraženim, tak se predhaneli kdo půjde pro další pivo…a bylo mi s němá dobře. Nakonec si mne jeden z nich odvedl k sobě domu, aby probudil sestru, která dostala jasný příkaz ” udělej jídlo, honora přišla”!!! A tak jak to v těchhle krajích chodí-chlapi seděli u stolu a ženské se mohly přetrhnout, byť hodiny bouchaly půlnoc. Ulehnul jsem s plným břichem na drátěnou pryčnu a byl rad, že nemusím spát jako mnich na kamenné posteli a místo okna mít ďouru.
Pavel Kadlíček
Hudbofil, cyklofil a lidumil