Marteuil – Yeghegnadzor

Ej, jak dobře je mi. Aj jak! Mám za sebou přehoupnutí se přes jeden z vrcholů mé cesty – Selim Pass. A teď odpočívám na druhé straně hor, ve snad jediném kempu celé Arménie. Za necelou stokorunu mi to tady patři a navíc nechali v ledničce litr a půl piva…. A to se nemá!! Nemá!!
V posteli rumunského prezidenta spalo se jako na zámku, byť jsem z celé postele využíval jen okraj. Drátěný rošt byl totiž na maděru. Prezident měl pravděpodobně umělou ledvinu nebo celý by-pass historické výroby o váze 30kg, a díky tomu mi prezident tu pryčnu úplně vyležel. Vlastně tam ten rošt ani nemusel být a já bych se vyskládal jen na rám postele. No přesto lepší, než se líbat s divokým psem v lese.
Slunce bylo na hladině teprve chvíli, ale já už šlapal, neboť se blížil jeden z vrcholů. Jak geografických, tak v mé hlavě. Selim Pass!! Arménie byla v dobách dávných, spojnici kočovníků na Hedvábné stezce. Právě přes Selim projížděly kolony velbloudů a slonů na cestě z Asie a Afriky do této části světa. Salim pass jim sloužil od roku 1332 nejen jako způsob kterak překonat hory, ale hlavně jako Caravanserai, neboli žrádelna a nocležna. Tohle místo, které přečkalo staletí mne přitahovalo jako magnet. A tak jsem šlapal a šlapal, a výška se zvedala a zvedala…, až ocitnul jsem se na náhorní plošině. Skoro liduprazdné, vyčpělé, pusté, ale do nedozírna nádherné. A pak najednou se to přede mnou ve výšce 2400 metrů otevřelo.
Salim!!!
Pohled tam dolů byl fascinující. Vstup do Caravanserai jakbysmet. Byl jsem sám na Selim Passu a navíc v místě, kde se muselo odehrát tolik, příběhů, ze ani devět Bakalářů, osm Star Dance a jedenáct TopStar Magazínů vám to nevynahradí. Na cestě dokonce ležela podprsenka. Je více než jasné, že někdo prožíval návštěvu Salim Pasu více než já:) Zapálil jsem svíčku za Amálku, neboť dnes slaví dovezeniny a prohlížel si místa uvnitř, kam uvazovali zvířata, kde byl oheň a kde se vydavál Big Mac. Stojim vlastně uvnitř předchůdce všech motorestů a je to dokonale nepředstavitelné.
Jízda dolů už byla jako bonbón. Lidé mne upozorňovali, ze pokud je mi na straně jezera Sevan horko, ať si teprvá počkám až sjedu do údolí za Selim Pasem. No a teď zrovna byla ta chvíle, kdy se přesýpadlo otočilo. Padal jsem dolů setsakra rychle a pojednou mi teplý vzduch začal lepit oči k sobě. Asi jako když jdete před Vánoci kolem trouby a musíte zařvat na drahou polovičku ” ty chrápeš a přitom ti jede trouba… Cítím to až sem”…, tak takové bloky horka se na mne vylily.
A při vjezdu do města Yeghegnadzor bylo ješte hůře. Teplota se blýskla čtyricitkou na cestě a já musel odpadnout do města, abych vše vydýchal. Dal jsem si cafe a pivo a začal brát rozum do hrsti.
Do nejjižnějšího bodu své výpravy-klášteru Tatev mi chybělo 140 km, tedy dva dny. Beng! Pokud pojedu tam, budu se vracet pravděpodobně stejnou cestou zpět, což máme ku 300km. Beng! Potkal jsem cestou Iránce na kole, kteří tvrdili ze jedou od klášteru Tatev 5 dnů. Takže já deset! Beng! Nejstudenější den bude příští čtvrtek 38C. Beng!! A navíc jsem zrovna píchnul nepíchnutelný plášť !! Znamení? Beng!!
Asi stárnu. Přijal jsem nabídku dvou úspěšných bankovních úředníků, kteří mi poté, co si vyslechli mé story, zařídili na zítřek taxi které mne odveze tam i zpět za bratru 650kč. Navíc mi domluvili kemp, snad jediný v celé Arménii, kde se zrovna pasu! Taxi mne zítra vyzvedne v devět ráno a já budu v kůži turisty. Dříve bych takovouhle věc neudělal, ale teď večer mohu s klidnou hlavou a ukradený litrem piva říct” kurvaaa, to je kauf!!:):)