Pasanauri – Tbilisi

Vstaval jsem opatrně, lehounce, jako myška. Nechtěl jsem probudit Vitalije spiciho pode mnou na lavici. Spaní na stolech mi vždycky šlo, ať už unaven po koncertech, po útoku opice, nebo jen tak pro relax. Když hledám místo na spaní a uvidím stůl, je to jasna volba.
Vitalije sem potkal úplnou náhodou. Pomohla k tomu kouřová clona táhnoucí se přes cestu, vytvořena grilováním šašliku- neboli masa na rožni-v blízké letní restauraci. Dostal jsem proste tím kouřem přes držku, žaludek mi zařval a já hamstnul za brzdy. Objednal jsem si tedy šašlik a paní domácí mne posadila ke klukovi s báglem velikým jako stodola.
“Jsem Vitalij a jsem z Ukrajiny.” Bylo mu 22 a jak povídal-než aby čekal, až ho povolaji do armády kvůli zasrané politické situaci, raději se rozloučil s mámou, napálil vše do baglu a vyrazil směr kamkoliv. Aby si to udělal lepší, koupil si GoPro kameru a vytváří z cesty dokument který ma hlavu i patu.
Vitalij zabloudil do stejné hospody dva dny přede mnou a nabídli mu lehkou sezonní práci a jídlo. Teď tu sedel se mnou a čekal na můj první šašlik v životě. A sotva mi jej donesli, začalo pršet. Pod střechou jsme s Vitalijem debatovali o všech ocasovinach světa a já při řeči najednou uviděl vzadu v zadu u lesa stůl pod střechou. Bylo to jasné. Byl tu Vitalij, možnost spaní na stole pod střechou a navíc možnost dalšího jídla-zůstanu tady!!
Majitel nenamítal, ale musím prý čekat, dokud neodejde poslední host. A v tom byla echt potíž, neboť poslední host byla rodina majitele, která přijela v deset večer. Pomáhal jsem tedy Vitalijovi čistit ryby, chystat šašliky, krájet rajčata a u toho debatovat o Gruzii a válce a jídle a holkach…
V jednu ráno otevřel majitel dveře od auta , aby mohl úplně zpráskané rodině pustit hudbu svého mladí na plné kule. Začalo se tancovat, chlapi padali ze židli a já s Vitalijem jsem rychle zapadli do nejzadnější chatky spát, než nás ten virus chlastu napadne taky.
A tak je ráno a já opustil tohle fajn místo bez rozloučení. Nabral jsem směr zpět na Tbilisi, neboť jiný směr snad ani není. Cestou se mi postavila do cesty nádherná monasterie Ananuri, která udělala tečku za touhle horskou oblasti kolem hory Kazbegi.
Zbývalo docourat 60 km po polních cestách kolem řek k předměstí Tbilisi, zhluboka se nadechnout a vyrazit do toho Babylonu který už zase tepal 38C. Zajel jsem do stejného hostelu jako před týdnem a dostal stejný pokoj.
Je čas se zrelaxovat a dat se do pohody na zítřejší cestu směr Arménie. A předpověď to říká jasně : ” pro zítřejší cestu do Arménie se polejte olejem, posypejte se grilováním kořením, trocha soli, tymián a vyčkejte “. Po polední vám přejeme dobrou chuť !!