Tik tak..

Hodinky mi neúprosně odpočítáváji dobu do odjezdu. Můj diář se plní poznámkami a moje břicho stresem. Aktivita na toaletě se znásobila. Můj odjezd ma vliv i na kvalitu stolice! A bude hůř! Znám se..
Abych eliminoval možné ztráty, bludy a přeludy, naplánoval jsem si rychlovýlet s přespanim v houští. A pěkně naostro. Těžce na cvičišti, lehce na bojišti! Narval jsem do brašen dokonce dvoje ponožky a tortelliny se sýrem, byť je mi známo, ze tam kam jedu, narazím hlavou na vyhlášeny motorest a ponožky nosím bežně týden. Tak na co si hraju??
Podstatou výletu je hlavně nutnost seznámeni se s novou hamakou, nebolí :” ahoj já jsem Pavel…a já Hamaka, těší mne”. A taky tabletová zkouška administrace fotek a textu z lesa. Což- pokud někdo tento článek čte-se podařilo. Pokud tento článek někdo nečte, nemusí byt ješte na vině nemožnost administrace, nýbrž fakt, ze to někoho vůbec nezajímá.
Jelikož jsem odjížděl na tento rychlovýlet pozdě, ba až velmi pozdě, měl sem neklid, že mne nepotká nic zajímavého. Ale ouha. Zajímavost přišla hned s kilometrem č.5 v podobě defektů předního kola. Když mate defekt do desíti kilometru od domu, máte takovou vnitřní nasranost, ze jste schopni vyměnit okamžitě kolo za golf. Defekty by se mely stávat až daleko od domu. Až tam, kde začíná dobrodružství. Nebo vůbec!! Naštěstí jsem rychlolepič a hned tak mě něco nerozhazi. Kor když sem to v zápětí zapil pivem a zajedl vrabcem s pěti. S večerem mi pánbíček podaroval k ulehnuti krásné místo v lese u potoka. Dokonce se stolem a lavičkou. A tak mohu se soumrakem kvedlat do klavesnice tabletu, připadne zavřít oko a promyšlené dumat nad nedostatky kola, nákladu či sebe sama.
Spal jsem poklidně až na drobný zachvěv stresu, to když vítr shodil ze stolu láhev s vodou, což ve tmě lesa způsobilo, ze můj tep vyletěl na 280 a kudla byla do vteřiny v pohotovosti!
Ráno mne přivítalo s otevřenou náruči, zurčícím potokem, vedrem a dusnem. Vařit si v téhle peci kafe muže jen debil, já a já-debil. Podle poslední zprávy je v Gruzii kolem 40C a to mi moc nálady nepřidává. Mám raději podzim. Ovšem, nerad bych se rouhal. Myslím že na SardiCorse minuly rok jsem si podzimu užil ajáj:). Vyrazil jsem tedy lehce do kopců – směr památník Žalov, nebolí místo hrůzy, kde týden před osvobozením upálili fašisti 19 mužů z obce Zákřov, jako akt pomsty “za nic”. Týden před koncem valky!! Jestli je v nebi hospoda, tak těchhle 19 borců je tam na ohrabky každý den, neboť jsou důkazem totální smůly.
Byl čas se otočit, jet domů a překontrolovat, co se na kole povolilo, povolit, co se utáhlo. Promyslet promyšlené a vytěsnit z hlavy chmury. Čas odjezdu se totiž blíží.
Tik tak…..Tik tak…