Šmarjááá, to už zase chrápu na holé zemi? Neboli, to už mi zase buchla karimatka?? Tohle je prostě tradiční noční můra. Člověk se o to může starat jak o svoji prdel a stejně si každá nafukovací karimatka zdechne na jepičí život. Udělal jsem pro jistotu v noci průzkum, jak rychle se z karimatky odporoučí vzduch. Po složitém zkoumání jsem zjistil, že za hodinu ležím krtkovi na hlavě, což je pořád ještě dobrý. Bude to zatím malá dírka a varianty na záchranu jsou dvě. Buď si koupím na noc cca šest piv, což by obnášelo že co hodina půjdu čůrat do tmy a zároveň si dofouknu, nebo budu spát na břichu s ventilem vraženým v hubě …. Ostatně, pokud budu každý den pojídat místní národní pokrm Gallo pinto, který z většiny tvoří fazole, mohl bych si ten ventil vrazit do řiti a bude to možná efektivnější.
Každopádně jsem přisel o drobek komfortu a možná někde na hotelu čmajznu dvě matrace z lůžka. Toho si nikdo nevšimne.
Mašíruju si to teda po dva dny podél hranic s Nikaraguou, krajinou oblasti Guanacaste. Je přímo smrtelný vedro, že si raději flašku s pitím rvu do huby až po mandle, jinak by se voda stihla odpařit. Musím překonat pohoří a národní park Volcan Rincon de la Vieja, který dle místních zadržuje vláhu čímž se za ním tvoří směrem k pacifiku něco jako jaderná pec. Mám se prý na co těšit, případně si ve frcu koupit nějaký fajnový tričko z azbestu, nebo mikinu z šamotových cihel.
Z Caňo Negro jsem ani nevyjel, ale už jsem potkal fajn lidi z Drážďan. Dostal jsem od nich na snídani pivo a pivo a kafe … a pivo. Prostě evropský raňajky jako vyšitý. Navíc jak jsem zjistil byli posedlí Moravou a prý pravidelně jezdi rok co rok do Slup a Moravsk krs. Byl jsem na pochybách, jestli máme na mysli stejnou Moravu, případně světadíl, .. ale u třetího piva jsem diagnostikoval Adamov a pak mi to blejsklo a přeložil jsem si vše na Moravský Kras a Sloup. Pivo je prostě absolutně nejlepší apka pro překlady ze všech jazyků.
Cele odpoledne jsem stoupal do vesnice v horách San Isidro a po příjezdu těsně se západem slunce jsem si musel přiznat, že jsem nervózní z lidí. Místní byli odtažití, podél hřiště byly rozesety chatrče plné nefajnových jedinců a mě blikala v hlavě červená žárovka – Tohle Není Vůbec Dobrý! Nakonec jsem viděl u obchodu dva týpky a optal se na radu kam s mým tělem na noc. A ten jeden vstal a řekl “ke mně, bo mám u baráku trávu” a vyrazili jsme. Ukázal mi plac před domem a já byl štěstím bez sebe, no za chvíli se objevil jeho bracha a máma a začalo dohadovaní v místní haťmatilce. Nakonec mi pokládali otázky typu ”Máš problém s policii? Byl jsi ve vězení? Kde máš rodinu? Proč jsi sám? .. Nakonec asi zapůsobil instinkt a začalo růst přátelství. Maminka úplně změnila vystrašený pohled na věc a přinesla jídlo a kafe a ručník… a proste jako každá máma. Nakonec mě přemluvila, abych nespal venku, ale v místnosti pro návštěvy. A já s radosti přijal. Celou noc lilo jako z konve a já se tetelil do deky a říkal si, jak vlastně fungují náhody na celém světě.
Ráno jsem dostal výslužku, upozornění abych při přejezdu hor šlapal co nejvíc, neboť jsou hory plné Nika imigrantů a nemuselo vy to byt pro mě plus. Chvilku mi holt trvalo pochopit, ze Nika jsou Nikaragujci a Rika jsou místní :)…
A tak jsem zamával a šlapal a šlapal a šlapal…až do oblak, napříč deštným pralesem… v lijáku a dešti a lijáku .. a pak se najednou rozjasnilo, cesta se zlomila, dvacet kilometrů jsem skoro nešlápnul do pedálů jak byla cesta z kopce a ve vteřině jsem pojednou zjistil že zmizela zelená barva… A jejdaaaa, takže už jsem za horama!
Vítej ve slévárně Kadlec!
