I šlapal jsem dnes v syrovém horku a magickou sopku Arenal měl jsem zprava, zleva, před sebou a pokud bych sebou majznul na asfalt tak možná i nad sebou. Nebylo možné z ní spustit oči. Už jen pro tu snahu, odtlačit očima mraky zahalující špičku. Většinu sopek tu prý zahaluje mrak či pára z deštného pralesa a tak je vlastně štěstí, že se přede mnou alespoň prozatím jednou Arenal výsvlekl do naha. V rámci aktivní sopky Poás, kterou jsem míjel nedávno stálo v instrukcích, že na prohlídku kráteru máte ve skupině po 20 lidech nekompromisně deset minut a alou pryč. Případná nulová viditelnost, nebo láva na ksichtě nemá vliv na vrácení mastného vstupného a je zákaz čekat až mrak odletí z důvodu lepší fotky. Prostě dáte 50$ vyfotíte se a pak ukazujete, že to všechno co není vidět je pravděpodobně kráter sopky.
A tak jsem šlapal a rozmýšlel nad malebností místních jmen. Jedna z dcer včerejšího hostitele Vagnera Wargase se jmenovala Naitamy – což je jméno bohyně všeho živého místního indiánského kmene BriBri a druhá dcera se jmenovala Nahiara – což je pro změnu zase z arabštiny Světlo měsíce. Natolik mne okouzlila malebnost a historie těch jmen, že měl li bych teď asi syna, dal bych mu jméno Radegast. To je adekvátní zase k naší historii. Stejně malebně zní jejich představovaní, které včera na pijatice probíhalo následovně: „Já jsem Elma Luz Perez Rios“ řekla ona. „A já Rafael Enrique Molina Camarcho“ řekl pro změnu on. Olá… já jsem Pavel ….. Kadlíček. Dodal jsem suše. Ještě že nejsem třeba Gregor, nebo Řehoř. Ostatně Elma a Enrigue mě pozvali na jídlo a pijatiku v jednom z nejkrásnějších kempů co jsem viděl. Za absolutní babku 120 korun jsem měl k dispozici ráj, včetně vstupů do pralesa a tak netrvalo dlouho a nad hlavou mi vřštěly první opice a hned první ptak, který přiletěl byl tukan. Navíc se mi nad hlavou hádaly papoušci Ara a já měl hlavu vykroucenou ze závitu. Enrigue na mě vytasil jako spravný Kolumbijec flašku Aguardiente Antiáueňa, což je prý chlast který miloval Pablo Escobar. Enrigue mě upozornil,. že je po infarktu a nesmí moc pít. Než jsem se stačil představit měli jsme v sobě pátého panáka. U osmého sem začal rozumět španělštině, u desátého jsem španělsky i mluvil, zatímco Enrique nenašel jazyk, jeho žena Luz čili Paprsek mu pořád domlouvala” Enrique už dost, zítra máš jet autem a Pablo šlape na kole“ … „Ale to je až zítra miláčku” prohlásil Enrique. Pamatuju poslední provolání Vivat Escobar a Vivat Colombia a pak jsem sám sebe naložil na shrnovák a hodil se do stanu. Tyhle mezinárodní soutěže mě jednou zabijou
Tou poslední tečkou dokonalého víkendu bylo náhodné objevení největší výřivky světa. Potkal jsem prostě na cestě stádo místních jak někam jde a mají plavky. Jelikož tuším, že místní čabrání v řece nějak neholdují, tak jsem šel s nima a objevil řeku Arenal vyvěrající ze sopky s vodou horkou tak, že se mi chtělo pištět blahem. Proste gratis válení se v horké vodě jako podsvinče, navíc v oblečení, neb jsem tušil, že pokud se budu vrtět tak vlastně peru, mistní popíjeli pivo, grilovalo se, já okamžitě dostal porci jídla a pivo do ruky a vlastně jsem se jen a jen usmíval. Navíc se sem očividně jezdí i v noci protože všude byly svíčky, což musí být extra romantika a nemusíte kvůli ní zapínat kotel a leštit vanu!
.. marjapano, co na mě tady ještě vybalí?
