José na mě ještě před usnutím zvolal, že budeme vstávat brzo, neboť se ráno bude ještě vařit snídaně. A taky že mi umožní nabít si přes noc mobil. A než to dořekl, na stan dopadnul z patra kabel jako k cirkulárce. Za tu jeho starostlivost bych mu s upřímnou radostí umyl nádobí, okna, auto i hlavu.
Návštěva přinesla na moji počest ke snídani jídlo, ovoce, zákusek a vlajku Kostariky… a já to chtěl přesně v tomto pořadí sníst. Nakonec byla vlajka pouze k focení a stala se vlastně takovou super tečkou za báječnýma lidma.
Cesta počala strmě stoupat do oblak. Věděl sem, že musím vystoupat nad dva tisíce metrů, ale jelo to pomalu. O to více jsem měl času těkat očima na krásu vůkol. Absolutní dokonalost a kýč. Kdyby ze země netrčely exotické stromy a nad hlavou mi nesvištěl co chvíli papagáj, asi bych opravdu mluvil v uvozovkách o rakouské vymazlenosti. Jakoukoliv krasu ale dokáže přebít neuskutečněný ranní “kakátor”. Samozřejmě jsem ho mohl vyklopit a spláchnout u Josého. Ale tušil sem šestinohého Spidermana v jeho hajzlové míse. O to vice mne to dohnalo na nekonečném stoupání. Problém byl za rohem a veškerá půda, cesta, odbočka byla privátní. Cedule s nápisem „Prohibido el paso“ podpořena obrázkem člověka s kvérem v ruce mne provázely po celé cestě a jen podpořily dosud nepoznaný pocit broků v holé řiti. Kvůli bobku jsem se nakonec musel spustit po jakési lijáně do odpadové vpusti a tam si ulevit. Což mi ostatně připomíná, že jsem dosud neviděl tak obrovské lopuchy o velikosti člověka. Lopuchem nás život naučil vyřešit ožehavý problém, když jste bez hajzlpapiru. Lopuch tedy od dětství neřadím mezi rostliny. Je tedy k pochopení, jak jsem zůstal udivený z velikosti pralesního lopuchu. Jeden lopuch je tady pravděpodobně rodinné balení.
Poblíž aktivní sopky Poás se cesta nadobro zlomila dolů a já nedělal nic jiného než mačkal brzdy s motlitbou na rtech. Nemohl jsem si nechat ujit klenot – vodopád La Paz, což je soustava asi čtyř velkých vodopádů po proudu. Prošel jsem kasou luxusního střediska, zaplatil a po pár metrech se zhrozil!! Ku*va vstupné bylo 50$!! Co tím vodopádem protíká do prdele, nafta??!! Snažil jsem se na to nemyslet. Součástí komplexu totiž byla i jakási pralesní ZOO a já se kochal nádherou motýlů a kolibříků a havěti všeho druhu. Když jsem po dvou hodinách usedl na kolo a spustil se po hlavní cestě o deset zákrut níže, stál jsem u stejného vodopádu ale už v zóně, kde se neplatí!! Za tenhle omyl se dneska ve stanu zmrskám.
Odbočil jsem do vesnice Nueva Cinchona a pokusil se najít místo pro stan. Tahle vesnice byla úplně zničena zemetřasem od sopky Poás a za oběť padlo na 70 lidí. Vše se postavilo nově a čistě. O to víc jsem tady působil rušivě. Pokoušel jsem u místních vydyndat povoleni k přespání na dětském hřišti, ale jako všude jinde mne poslali dál než do prdele s tím, že v šest se nekompromisně zamyká. Nepolevil sem a čekal a veřil. K šesté za mnou přišel chlapík Manuel s výrazem, že trochu mluví anglicky, aby mi asi 20 minut nečo říkal španělsky. Pak donesl smeták, odsunul stůl, zametl, přinesl jídlo a kafe a klučinu co anglicky opravdu uměl a popřál mi hezké spaní a dobrou chuť! Exkluzivní a dokonalé!!
Prostě, vždycky když si člověk myslí, že dál už to nejde, tak přijde něco, co to udělá ještě horší nebo ještě lepší … a v tom je život čučavej. Prostě Pura Vida
