Teplota v noci padla na -5 a ze stanu stal se zmrzlý škraloup. Finta s přikrytím se nepromokavou plachtou, kterou sebou vezu na případné zakryti kola, nevyšla. Bylo sice okamžitě tepleji, ale pod plachtou se začaly dít věci asi jako když hnije listí a spacák začal okamžitě vlhnout. Nad zmrzlým ránem objevili navíc stan čtyři pastevečtí psi, kteří se patrně domnívali, že je můj stan zaběhnutá ovce, která přišla o nohy. Udělali to fikaně. Pravděpodobně se rozpočítali a výherce mohl přijít co nejblíže stanu, očichat ho a pak vší silou zaječet – což bylo probuzeni shodné s ránou kladivem. A tak jsem vylezl ven, mlásknul psům jediný kus chleba, představil se pro jejich ujištěni že nejsem ovce, zdálky pozdravil jejich pána na koni, který věděl že nejsem ovce a udělal si zmrzle zmrzlé kafe. Jedním okem jsem pak sledoval ranní rozbřesk a druhým vrchol průsmyku Teo Ashuu, který mě přitahoval jako magnet. V noci jsem z něj nemohl spustit oči, neboť housenka světel od aut, linoucí se směrem dolů působila v absolutně temném pohoří magicky. Pokaždé, když sdělil sem někomu svůj záměr vystoupat na Teo Ashuu, udělal něco jako “ ůúúú”. Ale popravdě, místní tohle dělají i když jim řeknu, že sjedu pro chleba na kole. A tak bylo na čase vyrazit. Dorazil jsem k poledni na hlavní silnici, kterou obklopovaly stánky kočovníků a čabanů, prodávající kumys a kurut, dvě neoddělitelné součásti kobylího mléka a Fantu. Jinak nic. Stoupání tedy počalo o hladu, ale vitálně.Po hodině už jsem byl ve 2800 metrech a dal si oraz na sledování bravurní práce jakési čety silničářů, kteří stříkali za plné dopravy betonové rozpadlé zátarasy něčím záhadným. Prý to odolá lépe mrazu – vysvětlil mi jeden z nich. Teda nevím přesně, proč má polorozpadlá zátarasa, která by nezachytila ani datla, odolat mrazu. Ale asi mají taky prachy do konce roku jako u nás. V 3000 metrech mě pozval Vasilij i s řidičem na vodku. Prý musíme zapít družbu. Nevím s kým tahle posádka auta už družbu zapíjela od samotného rána, ale při loučení sem tušil, že budou první, kdo odzkouší nastříkané betonové retardery. Posilněný vodkou, našel jsem po chvíli odvahu, chytit se návěsu jednoho z nákladních aut a nechat se vytáhnou zbytek cesty na vrchol.Samosebou k absolutní radosti všech projíždějících, kteří si mně fotili, troubili a ukazovali mi skrzevá okna, jaký že sem filuta. Rád bych věděl, co si musel myslet řidič náklaďáku, který absolutně nemohl vědět, co se děje. A možná si to užíval v domnění, že sláva patří jemu. Všechna auta zůstala na parkovišti před tunelem ve výšce 3300, neboť ten byl řízen semafory a zřízencem. Bylo nemyslitelné projet tunelem, zakázané a šílené k tomu. A tak jsem se zeptal pasáků koní, jestli je možné přejet Ashuu po staré cestě nad tunelem. “nět, jesť tam snieh…mnogo…” A tak jsem se zeptal ještě policajta a jednoho řidiče a ti odpověděli stejně. A tak jsem tam jel, protože jsem jim nevěřil 🙂 Po třech kilometrech stoupání jsem příšel na to, že je tam “sněh….mnogo”. Vlastně jsem viděl jen bílo, mokro a mozek mě nutil si pořádně dopnout přezkáče a namazat lyže. A tak jsem se zkroušený a pokorný vrátil na start před tunel a dumal, kterého ze stojících řidíčů podplatím, aby mě provezl tunelem. Když tu za mnou přišla obsluha tunelu s úžasnou zprávou: “kak chóčeš, tak tunel je na půl hodiny uzavřený, protože ním stahují čabani ovce. Tak klidně jeď a opatrně!” Zpráva jako prase! Vletěl sem do černého tunelu a užíval si privilegia. Dojet stádo dvou tisíc ovcí nebyl problém. Byl to nepopsatelný zážitek. Masa bečících a ječících potvor hnána temným tunelem ze štěkotu psů a práskání biče. Podařilo se mi je u výjezdu předjet a v údivu jsem sledoval kolonu čekajících aut. Když jsem vysvětloval obsluze, že jsem v šoku z toho, že si ovce jen tak pro nic za nic na hodinu zaberou tříkilometrový tunel, bylo mi sděleno ”.. tohle je Kyrgyzstán, tady je jedna ovce víc než dvě auta…”. Ovce se poté vyvalily z tunelu jako dým a nedočkavci v autech okamžitě navalili do jednosměrného tunelu z obou stran za absolutního troubeni , předjíždění a nadávek… Já si tak mohl v klidu udělat pozdní oběd na rozpuštěném sněhu a poté vyrazit na nekonečně se klikatící cestu směrem dolů k absolutní rovině, na které leží Bishkek. Aby se mi po těch výškách nakonec v závěru ještě nestýskalo.
