Celou noc jsem se motal ve vzpomínkách. To místo je asi fakt prokleté. A ráno už o půl sedmé nastalo další psí venčení.
Byl tedy čas zvednout kotvu.
Chybělo přejet lesy kolem Pasingu a vklouznout opět do mnichovské megametropole. Jediný koláč a kafe a hned nádraží.
Vzal jsem za vděk prvním vlakem a nechal se unášet v prázdném vagóně na Prahu.
Hned od hranic počal nabírat vlak na spoždění a z hodinového času na pražský přestup se vyklubalo pouhých osm minut. Rychlík z Prahy s nefungující toaletou, klimatizaci a wi-fi připojením zabrzdil v Přerově s pouhou dvacítkou na spoždění. A já vlastně pochopil, že se k tomuto tématu našich drah hodí replika z filmu Medvídek:
„..nemusíme všechno chápat,….stačí to jen přijmout“..
A tak jsem si raději z Přerova dojel už na kole a když člověk vidí už z dálky ten náš hřbitov a kostel a rodinu jedoucí v ústrety…..Tak je vlastně v ráji.
Tož díky, dobré to bylo…díky…díky
Jan S.
Krásné počtení..a ty kýčovité fotky..luxus!