Share this post on:

Miluju pomoc zdejších lidi při hledání v mapě. Tomu se nedá nic vytknout. Opakuje se to s denní pravidelností a já mám vždycky co dělat, abych nebouchnul smíchy, jak se dusim. Jako včera večer před usnutim, kdy zasedla cela rodina, jež mi nabídla přespani u nich na zemi. Hlava rodiny se ujala být napomocná s plánováním mé další cesty. A tak stala rodina v kruhu kolem mapy a dumala. Základ vtipu začíná už v tom, že mám mapu jednotlivých regionů, z čehož jsou vyvedení z míry, nebot se jim ta Gruzie jeví na te mapě strašně malá a navíc tam chybí města, včetně hlavního. Až jim vysvětlím, ze je to jen jejich kraj – zvážní a přejdou v lekci.
” takže ….my jsmeeeee”…a šmejdí prstem po mapě
“Tady..” povídám a ukazuji na místo na mapě
” dá dá …já znaju…a chceš jet do města Poti, tak”? … a oči mu lítají po mapě, kde sakra to blbý Poti je?
” Potí je tady” povídám a ukazuju opět prstem na město
“Tak tak…Poti, … tak teď se divej, kudy musíš jet”…a pazourem jezdí po mapě a nahlas si preříkává vesnice. Oči má přimhouřené, což znamená, že v duchu řídí auto! Nechávám ho přemýšlet a civím na mapu, na které je jasně nakreslená jediná cesta do Poti. Nic víc, nic miň!
” neměl bych jet po téhle cestě” povídám a ťukam do mapy na jedinou linku spojující dva body.
” tak tak..dá dá.. Vot eto doroga v Poti”… bije se do prsou a rodina div netleská, kterak fotr zná mapu!
A tak jsem vyrazil do Poti. Bylo by pošetilé myslet si, že se za jeden den přesunu z hor k moři, ale naděje neumírá. Skoro celé dopoledne jsem ješte lemoval soutěsku, která držela řeku Inguri v šachu. Na konci tohohle veledíla stála přehrada Inguri Dam a držela tu vodní masu na svých uctihodných bedrech. Kdyby nehodou v rákosí hrklo, ve vrbě puklo a v přehradě mrdlo, tak dle propočtů si muže čtvrtka Gruzie obléci plavky a Fatra Napajedla může valit na tři směny nafukovací matrace k vodě pro Gruzince.
Strmá cesta dolů od přehrady znamenala jistou tečku za horským vzduchem. Výška ostře padala k nule a hory se vzdalovaly. Cvrčci, cikády, hrozny, moruše a fíkovníky jasně poukazovali na fakt, ze jsem vjel z hor do mořského klimatu. Proletěl jsem město Zugdidi i s palácem Dadiani a vysvětlil místním, ze to tu mají hezký, ale že až prijedou k nám na podobný zámek Lednice, tak si jejich chlouba Dadiani zajde přeomítat.
Opustil jsem chaotické město, které mne jako jediné v Gruzii uspokojilo koupí náhradní duše, neboť moje dvě z domova už jsou na maděru a vyrarazil na pokus o dobytí Černého Moře. V uších sem měl hudbu, v nohách 70km, před sebou ješte dalších 60 a krajina jevila se velice nudně.
V jedné ze zatáček projel sem nechtěně čerstvé kravi hovno, kterých je tu samozřejmě díky kravám na cestě tolik, že někdy ani nevidím asfalt. Kravěnec mi ohodil záda i stehna a já litoval, ze nemám blatniky…a přesně v tomhle okamžiku mne předjelo policejní auto, spustilo sirénu, stopku a přinutilo mne zastavit V mžiku na mě díky smradu seděly mouchy. Policista se optal kam jedu, co a jak …a pak mi vzal kolo a za pomoci druhého Belmonda jej naložili na korbu. Vůbec jsem nechápal!?
Pane, tohle je nebezpečná cesta a my máme ze zákona povinnost pomáhat cizincům. Do Poti je to ješte 30 km, tak vás tam odvezeme!!
Nechápal jsem! Seděl jsem vzadu policejního auta jako veliké kravské hovno a radoval se, ze vysněné moře stihnu! A už vůbec jsem netušil, ze tihle dva se budou chtít před cizákem vyšmajchlovat. Jejich Hilux to metl bez přestávky se sirenou 130, kravám na cestě jsme rychlostí otáčely rohy, řidiči padali malém do příkopu, mí dva policajti z Beverly Hill telefon u ucha, cigára v hubě a radost z vládní moci. Vlastně jsem se celou dobu křečovitě držel všeho a přemýšlel, jestli to na cestě nebylo bezpečnější! Jako by se mne osud ptal ” chceš umřít sám, nebo s dopomocí?! Smykem mi zastavili před městem, vyhodili kolo a s prstem nahoru sdělili ” řeknete tam u vás, ze jsme tu samí dobří lidi”…a byli v čudu. Že by inspirace pro naše “Pomáhat a Chránit??”
A tak jsem to stihnul. Zrovna když slunce šlo do vln a já s nim. Můj stan je skoro na pláži, měsíc se koupe a vlny hraji svoje retro…sakra, jak bych mohl nemilovat svůj život??

 

Share this post on:
Avatar Pavel Kadlíček

Author: Pavel Kadlíček

3 Comments

  1. Avatar Pavel Kadlíček

    juraj

    Jen miluj svůj život 🙂 dyt je krásný ! opět si mě slušně pobavil 🙂 fatra napajedla – ja si z tebe jedoho dne káknu do trikotu

  2. Avatar Pavel Kadlíček

    Verca

    To je uzasna romantika. A s tim hovnem na zadech..no kdo by ti nechtel pomoct a nalozit si te do auta?! Ja si myslim, ze se nevytahovali, ale ze nemohli dychat a chteli to mit uz za sebou:-))

Comments are closed.