Gaucín – Ronda

Sakra, fakt jsem se už dlouho tak dobře nevyspal. Vstával jsem před půl osmou, což znamená za tmy a udělal si kafe. A taky sem potřeboval na záchod, či něco podobného. Vůbec si nevzpomínám, v které jiné zemi sem měl takový kverulantský problém, jako je “vyklopit hromadu”. Není to jako jinde, že si odskočíte do lesa, za roh, za plot… Tady je holt jakákoliv odbočka z cesty zatarasena branou na klíč. A když ne, stejně máte problém ujít pár kroků v bodlavé trávě, neboť máte najednou na nohou milion bodláků a sazenic, se kterými si musíte chtě-nechtě potýkat, neboť se jich do večera nezbavíte.
Usednul jsem tedy na kolo a svoje “kakací” místo našel až po patnácti kilometrech. V tu dobu už sem se vrtěl jako láčkovec a byla to poslední možnost. Udřepnul sem do trávy, které se lidově říká zaječí ocásek a … zneuctil ji. Tráva mne přitom šimrala do zadku a byl to vlastně fajn moment z rána. Obloha totiž byla vymetená a cesta stoupala strmě vzhůru. Jen při sjezdech užíval jsem si krásu okolních hor. Občas jsem ujel kousek po GR 141 Serrania de Ronda, neboli jedné z pěšin, ale rozhodně jsem se nechtěl vzdalovat od cesty. Překonal jsem tisíc metru a očekával nějakou změnu počasí, ale teploměr mi drtil 32 stupňů bez diskuze. Pod jediným stromem na trase jsem si udělal přestávku, pozoroval jak rychle dokážou mistní mravenci najít slupky ze salámu a zdrhnout pryč a věřím, že kdybych na chvíli usnul, tak si mě pod velením Ferdy rozkrájí na tisíc kousků. A pod tím samým stromem sem se rozhodnul, že dorazím do Rondy a zaplatím si kemp.
A tak se stalo, v pravé poledne když slunce přidalo na kohoutu. Paní recepční mi zdvořile odpověděla na moji otázku ohledně horka “víte, vždycky když sem přijedou Maďaři, Češi nebo nedej bože Poláci, všichni se ptají stejně a já jim všem říkám: tohle je Andalusie, tady prostě horko bývá furt”. A tak jsem zaparkoval u bazénu, koupil si sedmičku vína a můžu jebat kolo i celý zbytek světa. Protože tohle je Andalusie, tady vám přes poledne stejně nic jiného nezbyde:)

Odesláno z iPadu