Víte, když má doma člověk kola dvě, je to někdy smuténka. To když příjdete do garáže a tam na zdi visí stará herka, co ještě nedávno vás vozila takřka všude, ale jejíž čas zčistajasna vypršel. A tak jsem svoji Meridu sundal dolů, poplácal ji po sedle, dofouknul splasklé pláště a vyrazil na ní směr Broumovsko. Joj, byla to jízda.
Nepouštěl jsem se do velikých operací, neboť byla tuze neposedná, jako stará klisna,…ale neomylně držela stopu. Letěl jsem na ní po cestách necestách, v Hronově mrknul na domek, kde samotný Jirásek se zrodil, jeho dveře otevřel, oknem vyhlédnul a na jeho oblíbenou lavičku nad hřbitovní zdí se usadil. Vystoupal na broumovskou hřebenovku s poetickými názvy: U zabitého, U kříže, Zaječí rokle, Čertova tchýně…A občas do toho lepnul zlatavý mok. Cesta kolem Metuje, zařezaná do hlubokého údolí byla prostě dechuberná a chtělo se mi křičet. “Já ještě nechci zimůůůůůů”
Všechno má ale svůj čas. tak jako je jisté, že zima příjde, tak je i jasné, že Merida půjde zpátky na hák. I kamarád Majer totiž pochopil, že 29´ jsou prostě 29´ a že přesedlat na 26´je jako obout si boty, co chodili jste v nich na základku:-)
I tak tě milovaná Merido miluju. Fakt!!
Jo, a děkuju!
majer
..kaj maš přilbu ,synek synek enem si hrej …