To že mi Manuel umožnil, abych chrápal v parku pod stříškou a ještě k tomu zamčený bylo šlechetné. Sice o tom magorovi, co chrápe v parku na zemi řekl sousedům, ale neřekl to jejich psům. A tím, že to neřekl, se spustil psí alarm. Každé moje otočení, oddechnutí, vydechnutí bylo kontrolované přes plot těma chlupatýma smetákama a ti okamžitě spustili alarm. To, že moje karimatka navíc vrže, ještě umocnilo jejich zběsilost. Když sem ve tři ráno vstal a vylezl ze stanu abych občůral banánovník, nastala přímo psí extáze! Úplně jsem si ten štěkot překládal ze psí řeči: “nechte ho mě, já ho rozsápu, .. je to vetřelec, raději bych ho utopil a pak rozsápal,…jááá ho nevidím, jsem až za rohem .. je velkej?? sežereme napřed tu rezavou kočku a pak toho kreténa a pochčijeme mu kolo”… Jednoduše a prostě!! Prošla li tahle vesnice v minulosti peklem absolutního zničení dílem sopky Poás, pak moje navštěva bude v tabulkách možná na druhém místě!!
V šest ráno Manuel odemknul park a přinesl mi kafe a jako snídani opět gallo pinto. Jsem za to extremně vděčný, ale tuším, že kdybych tu byl 672 dní, budu do sebe cpát 672x gallo pinto! Tradice našeho guláše je směšná! Na druhou stranu mi tenhle národní pokrm – fazole/rýže vlastně chutná. To že je to v překladu Kropenatý kohout a že je schopná vyhlásit Nikaragua válku, že je to její recept je už vedlejší. Každopádně Gallo pinto tvrdí stolici!!
Než sem vyrazil, chtěl mi Manuel něco ukázat u sebe doma. Jakmile sem vešel, upustil sem z huby mohutné ”woooooow”. Nebylo pochyb, že Manuelova zručnost je možnou zadřenou třískou pro management IKEA!! Kolik lidí dokáže spíchnout křeslo z pneumatik 165/70 a navíc pohodlné?? Vlastně bych nechtěl vidět jeho ložnici, ale třeba na ni použil zimní vzorek!
Od probuzeni jsem věděl, že to bude liný den. Čím níže jsem z hor padal, tím narůstala vlhkost a teplota a brutální kopr. Proletěl sem kolem plantáží ananasu a dorazil do výrobny kávy Cafe de Costa Rica, abych tady prožil orgie chutí. Až si dám tohle café třeba v Olomouci, budu mít duchovní vzpomínku na to, co že sem ve výrobně udělal na toaletách pro invalidy!
Dotrmácel jsem se v tom oparu k jezeru Rio Quarto, což je vlastně jezero v komínu bývalé sopky. Je navíc pramenem řeky, která si to burací dál aniž by přemýšlela nad tím, že teče ze dna sopky, kde má být spravně jen oheň, láva a smrad! Příroda je prostě neskutečná!
Koupil jsem pro dnešek extra láci hotel ve vesnici Venezia. Její italské sestře by asi prdlo v bedně, kdyby porovnala ceny. Navíc jsem celý liný den zavexloval na závěr koupí piva a laskominy Dulce de Lece, které jsem propadl na cestě Argentinou. Tahle sladká hmota, kterou by se dal podlepit i polystyren nebo plomby je prostě návyková, stejně jako to místní pivo!
Tudíž závěrem dne je, že zítra musím šlapat vic!! A taky, že se musím zeptat místních u jaké příležitosti jim tak mrdlo v hlavě, že všude mají desítky příkazů a povely a nařízení. Než člověk někam vejde, prorazíi napřed hlavou děvet evakuačních plánů. A to že mi nacpou na hajzlík výstrahu, že „Je zakázano se opírat o zeď, nenaruší moji potřebu si u toho sednout“!