A tak jsem nabyl dojmu, ze se domů snad nikdy nedostanu. Navždy zůstanu v téhle krásné díře jménem Chiavenna. Budu tu smrdět, somrovat, škemrat, postávat a lidi si budou šeptat ” to je ten Čeko, co se snažil ve dvapatnáctým přejet Malojapass, ale kvuli sněžení to vzdal a vod té doby tu brečí “. To mne napadlo, když pohlédl jsem rano na oblohu a viděl tam Balaton, který co nevidět spadne na zem. Majitelka křesťanského hostelu byla prvotřídní, dala mi najíst a zároveň najevo, ze opustim li teplo hostelu a pojedu kterýmkoliv směrem – bude to spatne. Venku bez milosti lilo a tak jsem se nechal milerád na chvilku zaměstnat. Bylo potřeba nanosit stoly a židle do místní auly a sundat závěsy. Když sem ale stal na žebříku a vyměňoval trubice ve světlech, došlo mi, že takhle se odsud nehnu. Popadnul jsem kolo a zmiznul do vod města. Dal jsem si kafe na rozmyšlenou a zároveň si stáhnul všechna data o pocasi. A zněla nevabně až smradlavě. Mým směrem hustě sněží a jinde prší. Bez milosti a přestávky až do neděle. Navic nad 1000metrů spadne teplota pod nulu. Byť jsem měl v kávě dva cukry- zhořkla! Představa, ze se vyškrábu do nejdražší země – Švýcarska a tam zamrznu, mi cukala koutkem. Dokážu vyrazit, šplhat 45km na Malojapass do dvoutisic metru, a přejet 150km přes Švýcarsko do dvou dnů ve sněhu a bez zaplacení si noclehu a jídla? Dokážu!! Dopil jsem kafe,snědl lógr a za mírného poprchani vyrazil. Obsluha baru mi mávala mezinárodním gestem “jsi úchyl”. Cesta se počala ostře zvedat a na šestistech metrech výšky potkal sem prvni auto se sněhovou peřinou na střeše …,a pak další a další. A pak uz stačily jen dve zatáčky a prisel liják. Stal jsem pod jakýmsi balkónem dvě hodiny, veškeré oblečeni na sobě a situace neveselá. Smál jsem se tomu, že jsem zajisté prvni Čech, který si zajel do Lombardie, k tomuto domu, stoupnout si jen tak pod tento balkon. Asi jsme se pro sebe narodili:) vyrazil jsem v mrholení na hranici a tam mi bylo švýcarským orgánem naznačeno, at se vrátím ,ze situace neni dobra pro auta, natož kola. Bravo!! Tak nejen pod balkon, ja si zajel jen tak pro prču do celé Lombardie! Po pul dni jsem se tedy k radosti personálu vrátil do stejne kavárny a dal si stejnou porci kofeinu. Jako bych nikdy neodjel. Jediný rozdíl byl, ze by na mě mohlo růst rákosí a olizovaly by mne kachny jak jsem byl promočenej. Abych stihnul Amalčiny narozeniny příští vikend, musel jsem přijmout nejtragičtější řešení. Vrátit se vlakem zpět do Milana a pokračovat jím až k Benátkám a pokusit se Alpy překročit na východní straně. Do neděle se má situace v horách uklidnit a to akorát stihnu dojet. Opustil jsem nadobro Chiavennu, jakožto slepou kolej a vyrazil do městečka Colico, odkud mi jel rano vlak. Colico slibovalo oblačno, místy déšť. Po třech hodinách sem dojel asi do “místy déšť” protože přišlo boží dopuštění. Našel jsem rozestavěnou tenisovou halu a schoval se v ni. Bylo v ni o stupeň tepleji nez venku- tedy šest, ale sucho. Majitel mne samozřejmě vyhmatnul a dal mi najevo, ze me v hale nechce, a ja jen stál a vyčkával na nějaké boži světlo. A bože na nebesích – přišlo. Do haly nakouknul chlapík a s podivem mne našel. Zavolal majiteli že nechápe, proč bych tam nemohl spat a majitel pry se boji, ze bych se snažil zatloukat do asfaltu kolíky od stanu!!! Debil:) Chlapík jménem Mauro překonal laťku dobroty, neboť mne naložil s kamarády do auta a odvezl na jidlo. JIDLO!!! A navic pivo a cafe a předkrm a dokrm a sorbet a hlavne – finále italské ligy. Kdyz mne za hustého deště vysadil v naprosté tmě u haly a ja nahmatal spacák a ulehnul, byl jsem šťastný a najezený jako nikdy. Z toho plyne: kdyz nevíte kam dál, nechte to ještě chvilku plynout a ono něco přijde! Jo, ale neni to pravidlo, takže se tim vlastně neřiďte:)
