No jasně že se to o mně ví, že nikdy s nikým nejezdím. Jsem samolibej smraďoch a do svýho komfortního “já” nepouštím žádnýho hochštaplera.
A přesto se našel jeden svišť, kterej mi tu mojí komfortzónu v klidu zadupal do země. A musím uznat, že je to svišť nejsvišťovatější…a nejmilejší.
A vlastně se naplnil můj sen a já mohl předat kousek sebe někomu, kdo to – alespoň si myslím – hltal a lokal. Byly to čarovné čtyři dny, kdy jsem se moc nasmál a moc se bál a moc se tetelil. Ba i prdět ve stanu sem jí dovolil!
A byť nás počasí zradilo a do cíle jsme nedojeli, přesto to byla důležitější cesta než všechny předešlé.
Děkuju parťačko:-)
