Podjet Brno skoro stokilometrovým půlobloukem bylo zničující a vlastně jsem se trošku nudil. Z letargie mne vzbudil až impozantní most Železňák přes řeku Jihlavu. Pro cestu domů jsem zvolil trasu Údolím Říčky přes Ochoz u Brna. Cesta ale byla po deštích a práci lesáků v tak žalostné stavu, že sem doznal poznání, že domů nedojedu a že jako cíl si vyberu Vyškov a pak ten courek dojedu vlakem. A při tom rozjímání a vlastně i tak trochu těšení se, jsem na drobnou chviličku polevil v pozornosti – a už sem letěl přes berany hulá a hop.
Ležel sem rozbitý na poli, kolo plakalo, já pouštěl z hrdla kurvy na pastvu,….a byl to ten nej čas se poklonit, poděkovat a alou domů.
Nevím, jak popsat pocit, když vás na začátku rodné vesnice čeká dcera a ty poslední dva kilometry máte ten nejkrásnější doprovod. No a když přijedete dodření a špinavo-smradlaví domů a žena vám jako přivítání připraví steak a otevře víno – jááááááj.
Hledám eden a přitom ho mám doma!