Je k až k nevíře, že tak líný národ jako jsou Italové slaví svátek práce. Vlastně se těžko odhaduje, jak to takový Ital slaví. Dle mého názoru se ve Svátek Práce převalí Ital z levého boku na pravý. Díky svátku, spí i město Civitavecchia, do kterého jsem šťastně dorazil z hektického Říma. Díky Janě a Patrikovi, kteří mi poskytli azyl v bytě s neskutečným výhledem jsem si mohl poopravit svůj protiřímský názor. Vlastně bych mohl založit cestovku, která by vozila lidi jen na jejich balkon. Patrik by jim ukázal z balkonu vše potřebné, pak trocha vína, špagety, vyčůrat a spát… a ráno zase domů. Řím je totiž tak hektický a veliký, že ani říman neví, jestli je říman. Abych se zorientoval v časoprostoru, koupil sem mapu a zeptal se místního policajta “prosím tě policajte, kde teď jsem a kde je Colosseum”.. No a po pěti minutách sem mu na mapě ukázal já – kde je on… aby pak hrdě píchnul prstem do mapy a řekl “Colloóseo”. Když sem na ono místo po hodině dorazil, zjistil sem, že stojím u nějakého kostela a že Collóseo je tři kilometry bokem. Chtěl sem se vrátit a říct strážníkovi “přestaň radit turistům gringo, bolí je z tebe nohy” a zároveň sem přemýšlel, kolik pomyslných Japonců se fotilo u onoho kostela v údivu, že má Colloseum zvonici. Ale co… už jsem jinde a při výhledu na moře se mi ježí chlupy. Moje loď totiž odpočívá v přístavu a do odjezdu zbývá pět hodin. Hned zítra zajisté přejmenují tuhle královnu moří na “Queen Blujana” na počest Čecha, co problil tři generace dozadu. Tohle nespraví ani kynedril. Znám se. Nebleju jen když pádluju. Ale nemusím mít všechno… jde se na věc!!
