Byla moc hezká a sama si mě našla, když požíral sem místní specialitu Lagman. Jmenovala se Sai a pracuje jako zástupce práva na magistrátu v prdeli jménem Chayek. Našla si mně snad z důvodu, že ji jako holku od kancelářskýho stolu zajímalo, jak vidí Kyrgyzstán turista co drží řídítka. Ale možná, že ze mě bylo na dálku cítit, že jsem i já politicky aktivní doma jako člen zastupitelstva. Tak jako tak jsme splkli na více než dvě hodiny. Alespoň jsem se mohl ujistit a nechat si potvrdit určitou korupci místního etnika, nechat si potvrdit taktéž, že měsíční plat úředníka nepřesáhne 150$ a že Sai za ty peníze nemíní polevit na své práci pro děti žijící v okolí odkališť uranových dolů, byť ví, že ta pomoc nikam nesahá. Vysvětlila mi politiku rodin, která jednoznačně upřednostňuje jistotu odchodu svého dítěte za prací do Moskvy či Evropy, před vzděláním na základní či střední škole. Ujistila mne, že většina místních přesně neví kam spadá a jestli jsou islamisté, katolíci, ujgurci, kytajci, dungani, rusové, osmani, kyrgyzové … a tak jejich národní identita kolísá pod úrovní divoké svině. Jedinou otázkou, na kterou neměla odpověď bylo, jak je kurva možné, aby na úseku 250km byl asfalt jen co každých deset km a to navíc pouze v délce max kilometr. Tomu se jen smála a pravila, že to snad pochází z minulosti, když tu asfaltovala na výpomoc Čína neboli Kytajci a podle toho kdo namazal – tomu vyhodili z auta lopatou. Přesto jsem zůstal opařen z asfaltu o delce 10 km v závěru cesty do údolního žlabu. Asfalt byl naprosto famózní a silnice s okolím připomínala průjezd Italskou autostrádou v okolí Bolzána. A to jen proto, že tenhle kousek vystavěla Itálie jako ukázku, jak by to mohlo vypadat kdyby se nasypalo na italský stolek. No pravděpodobně nikdo nesypal, neboť cestu zakončil most a poté se naplavilo peklo. Počalo stokilometrové stoupání kaňonem podél řeky Kokomeren. Silnice byla v příšerné kvalitě, čímž slova příšerná a kvalita nevystihují autenticitu. Navíc se přidal tradíční šamal alias vichr a to přímo na tlamu. Průměrná rychlost se vyšplhala na závratných deset za hodinu, což v přepočtu znamenalo, že po návratu domů můžu rovnou věšet baňky na stromek. Naštěstí klikatost kaňonu občas bránila vichřici v práci a já tak mohl navýšit fofrem na 12km/h… Se zapadajícim sluncem mě zastavil místní šofér, slušně pozdravil a ukázal mi, ať si vytáhnu sluchátka z uší: “víš bratře, dej na mou radu… když budeš poslouchat hudbu, neuslyšíš padat kameny. Tady musíš být obezřetný…” Dal sem na něj a musel uznat, že v tom byl kus pravdy. Kusy skal, ležící každou chvíli na cestě byly ale velikosti ledničky a se sluchátky i bez, bych byl stejně asi na cimpr i s camprem. Vlastně se člověk jen podivuje nad způsobem života místních. Prostě mu žena řekne “Sedni do auta a jeď koupit prášek na praní. A pocem ještě, dám ti raději pusu a obejmu tě, kdyby tě to dneska zasypalo..” Byl jsem rád, že jsem se dokodrcal do vesnice Kyzyl Oi, nechal si v krámě nalít vodku a pozvat se na noc domů. Dostal jsem večeři a k ní jako stolovníka místního učitele Matthewa z Kalifornie. A já poslouchal pana učitele, kterak se nechal před dvěma lety odlákat od zátoky poblíž San Franciska do prdele jménem Kyzyl Oi, kde neni internet, signál, kultůra a auto. Ale je tu fůra lidí a hlavně dětí, kteří mu to splácejí víc, než zlatem. Matthew tvrdil, že nejhorší jsou zimy, ale naopak je nejlepší ta svoboda času. Když byl letos na dva týdny doma a šel s kamarády na párty, prý byli všichni nervózní, že má telefon v kapse a ne na stole… a on si vzpomněl, že je doma a že má vlastně signál. Do té doby prý jen poslouchal o čem se všichni baví, ale pak najednou hned začal čučet do mobilu jako většina A tak jsem druhý den sežral dvě oka z vola a vydal se na návštěvu do místní školy. Na výuku angličtiny. Matty mě provedl školou, ukázal jak má každá třída chytře vymyšlené topení, vysvětlil že každá vesnice musí mít školu, protože každý kyrgyz by měl mít nejméně pět dětí. Užil jsem si výuku, kdy sem byl představen jako “ten z daleka co jezdí na kole ještě dál” a pak při odchodu objal Mattyho za jeho práci. Dělat tohle jako dobrovolník s exkluzivním platem 210$ na měsíc chce srdce. Stoupal jsem za nádherného dne k vrcholu řeky Kakameren a tleskal frajerům v kajacích z celého světa, kteří se občas prohnali touhle burácející nádherou. K nevíře jsem dorazil na samotný konec téhle hadí cesty do osady Sussamyr, zahrál si s děckama fotbal a poté si ustlal na dohled průsmyku Teo Ashuu. S dalekohledem jsem zkoumal možnosti přechodu hory, kterou vede tunelem jediná cesta spojující Bishkek se světem, ale kde zároveň nemám s kolem šanci projet. Ale o tom asi až zítra..
