Rozloučit se s městečkem Naryn bylo přetěžké, ale nezbytné. Užil jsem si na hostelu dvě noci v peřinách, setkal se s fůrou inspirativních lidí, pojedl, popil a hlavně zažil oslavu ani nevím kolikátého výročí osamostatnění se Kyrgyzstánu od Ruska, aneb jedno velkolepé Ein Kessel Buntes s alegorickým doprovodem, karaoke, pouštění holubic a mávání rudými vlajkami alá srp&kladivo do hlavy. Příšerné připomenutí části naší historie A tak jsem věnoval i nevěnoval pozornost tomuhle dělnickému spektáklu odehrávajícímu se na uzavřené hlavní třídě a chodil si a fotil a usmíval se na děti s pionýrskými šátky na krku, když najednou přede mnou policajti ukazující na mne. Nebudu zastírat, že jsem byl okamžitě na vrcholu stresu. Z místních poldů mám totiž strach i respekt v jednom a cítím při nich brutální nervozitu jako za Cara Klacka. Ukázali mi, ať jdu s nima, posadili mě ke stolu pod širým nebem, mezi deset dalších a přikázali mi ukázat fotky z foťáku. V tu chvíli mě polilo horko. Znám fůru případů arestu, zničení kamery, případně SD karty policií či armádou z důvodu neuváženého a neznalého focení tajných nebo zakázaných objektů a lidí. “Co je tohle? Vy fotíte policii? Vy fotíte hlavní tribunu?…. “okamžitě to smažu” koktal sem… “izviňítě pažálsta, nefotím policii, fotím svátek vaší země”…a měl sem v trenýrkách. Sedl si ke mne nejstarší z nich, co měl nejvíc zlatých zubú – co zub, to asi hvězda a nakázal “tuhle vymazat, tuhle taky, tuhle ne, tuhle ano….” A tak jsem poté spocený usedl na cafe ve svém oblíbeném podniku Nomad Cafe, chudší asi o patnáct fotek a majitel podniku se jen usmíval. “Kamaráde, na cenzůru si zase rychle přivykni!” A já byl vlastně šťastný, že to dopadlo alespoň takhle. Seděl jsem v Nomad cafe samozřejmě i v den odjezdu a nebyl schopen odejít. Nomad Café je totiž absolutní mucholapkou pro všechny turisty a travellery všech barev pleti a vyznání. Jediný podnik, kde dostanete espresso, medovník, hamburger a můžete to prdnout kartou. Stačí sedět u kávy na terase a během desíti minut sedíte obklopení lidmi stejného naturelu. Ale nebylo jiné možnosti než vstát a odjet. Byť mě majitel pozval na jedno presso navíc a objímali jsme se dlouho, usednul jsem na železnou bestii a vydal se z města pryč. Ale ohlížel jsem se snad desetkrát.. Po čtyřiceti kilometrech už jsem byl zpět v horské divočině a příroda čarovala. Při jedné z mála vesnic při prašné cestě koupil jsem si pivo a rázem u mě bylo šest místních bezzubých a prý budeme pít to pivo dohromady, protože když se prý podělím, budu z toho mít větší radost. A tak jsem se pokusil o super vtip a zeptal se” jestli to tak mají i u svých žen”…..chvilku bylo ticho a já si uvědomil, že přes držku v neděli sem nedostal už sakra dlouho. Naštěstí se jeden po druhém začali smát ….. a já přišel o pivo. K večeru jsem přijel do poslední osady jménem Eki Naryn. Dál už nic než hory. Průjezd vesnicí mi ale zatarasili dva kluci na oslech. ´Daj děngy” “Pačemu?” povídám…. “Patamu….daj děngy…´ “ ty chóčeš děngy? Ja tože chočem děngy”….a chytil sem mu osla za uzdu a šlapal sem i hýkajícím oslem a ječícím klukem. Z tohohle debila Robin Hood asi nebude. Po chvilí se přidal starší na koni a rozhodl se, že mi ukáže jak se jedná s malým parachem a v mžiku proletěl kolem osla tak rychle, že kluk sebou v plné palbě mlásknul na zem a ječel jako by ho srazilo Volvo. Pomáhal jsem mu ze země a sopel mu tekl jako řeka. Drsnej kluk co chce děngy najednou volal mámu a já si tak mohl jít lehnout za vesnici. Bylo jasné, že to bude klidná noc, protože půlka gangu má rozbitý kolena a navíc se jde zítra do školy a smradi mají po nočním lumpačení 🙂
