Když přišpendlila moje žena na kříž Cruz de Ferro v roce 2011 vzkaz napsaný na papírku, nemohli jsme tušit, jak moc nás tohle nadrápané přání ovlivní.
Byli jsme tenkrát na cestě na kolech směr Santiago de Compostela a tušili jsme, že je to díky jejímu zdraví asi naše poslední společná cesta.
Cruz de Ferro byla jasná zastávka na trase, neboť tento kříž dle poutníků do Santiága přináší naději. Na papírku stálo prosté přání, že chtěli bychom se stát mámou a tátou.
Tři měsíce poté nám život nadělil do vínku dceru Amálku a Santiago se tak pro nás stalo nejkultovnějším středobodem vesmíru. Camino de Santiago může plnit přání! Tohle nikdo nepochopí.
Dvanáct let poté, když přemýšlel jsem nad další cestou pro sebe a Amálku nabyl jsem jasného přesvědčení, že nastal čas. Věděl jsem, že to ještě nepochopí, ale že může začít skládat střípky do mozaiky.
Naše cesta vedla z portugalského Lisabonu podél pobřeží oceánu až do Porta, kde stali jsme se oficiálními poutníky na cestě do Santiága de Compostela.
Odtud jsme se vrátili vnitrozemím zpět do Porta.
Bylo to na tisíc vichrem ošlehaných kilometrů, kopce střídaly kopce a sranda srandu. Byli jsme si tři týdny zase tak blízko, jak jen může táta s dcerou být.
Když dorazili jsme v Santiagu na slavné náměstí Plaza de Obradorio a poklonili se před katedrálou, zavolali jsme mámě.
Do pláče od štěstí nám bylo oběma.
Některé cesty jsou prostě důležitější, než ty důležité. A i cesta může být cíl.
Díky živote a díky Amálko. Jsi absolutně super parťák na cesty!
Pro více informací klikněte zde
