Ahoooj!
Tyhle dva dny byly plné zážitků… některé byly krásné, některé trapné a některé doslova skončily na zemi.
Hned po ránu jsme projížděli nádhernými vinicemi. .Jenže moje pohoda skončila ve chvíli, kdy mi spadl nanuk na nové bílé tričko
. Ano… jediné bílé tričko a můj jediný nanuk, který mně měl alespoň trošku pomoc před tím horkem, ale asi to nevydržel a skoncoval se životem. Takže jsem jela od rána špinavá jako prase
. Potom jsme dorazili na zámek Chambord. A teda… wow. To není zámek, to je dům mých snů. Upřímně bych se tam klidně nastěhovala. Kdyby náhodou někdo věděl, jestli je na prodej, beru ho. Navíc k tomu zámku patří obrovskej les kterej byl plnej divokých prasat. A tata říkal at mam radší připravenej nůž, protože mají malý prasátka a jsou zuřivý. A já se teda ptala táty jestli mám do toho prasete bodat a on řikal: né ty blbe, jenom mu ten nuž ukaž…hahaha
.
Večer jsme zašli v kempu do takového baru/restaurace. Dala jsem si hranolky, které byly v plastové misce, ale jedla jsem je normálně vidličkou. Po dojedení jsem se rozhodla být slušný člověk a vrátit příbor pánovi do okýnka. Jenže pán absolutně nechápal, co po něm chci. Tak jsem zapojila ve Francii svou skvělou němčinu a sebevědomě řekla:
„Alles Gute, das Geschirr ist gespült.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem zachránila naši komunikaci a že pán to pochopí protože každý francouz umí německy:) Až později jsem zjistila, že jsem mu vlastně řekla:
„Všechno nejlepší k narozeninám, nádobí je umyté.“
Já jsem přitom chtěla říct něco jako: „Vracím vše v pořádku, můžete si vzít ten příbor a umýt ho.“ Takže jestli měl ten pán narozeniny, není zač. Jestli ne… tak si o mně asi myslí svoje
.
A taky nás v noci probudil déšť. Po těch vedrech docela příjemná změna a díky tomu ráno přišel historický okamžik. Poprvé za celý výlet nebylo vedro! Dokonce jsem si oblékla mikinu. Vydržela na mně asi pět minut, ale i tak se to počítá.
Cestou jsme narazili na krásný trh, kde jsme nakoupili něco dobrého k jídlu. Jenže nad námi se začaly stahovat černé mraky a blížila se pořádná bouřka. Naštěstí jsme stihli utéct do hospody.
A tam přišel asi největší trapas dne.
Táta u vedlejšího stolu uviděl paní, která jedla wafli s Nutellou. Chtěl servírce naznačit, že bychom si dali úplně tu stejnou. Tak ukázal na paní… pak na její wafli… a nakonec na nás. Jenže servírka to pochopila úplně jinak. Myslela si, že chceme té paní tu wafli zaplatit
. A nám vubec nedošlo, proč ta paní při odchodu řekla tátovi Děkuju:):)
Táta na to přišel až ve chvíli, kdy donesla účet. Chvíli jsme na sebe jen koukali a snažili se pochopit, co se vlastně stalo. Upřímně… kdybych byla ta paní, asi bych si taky říkala, že jsem právě potkala nejlepší, ale zároveň nejdivočejší lidi ve Francii.
Odpoledne jsme ještě projeli krásným městem Orleáns kde se narodila Johanka z Arku co ji upálili jako Husa a až pak z ní udělali svatou, což je prý normální a den jsme zakončili v kempu kebabem, takže dejme tomu, že všechno dobře dopadlo. Kilometry přibývají, trapasy taky a mám pocit, že jestli to takhle půjde dál, budu mít po návratu materiál na knížku, kterou plánuji, už hodně dlouho













































































