Pozuelo – Albacete

A tak jsem si naordinoval odpočinkový den. Prostě den, kdy si zaplatím hotel, operu sebe, operu prádlo, projdu se po městě a budu se zubit na lidi. A nemohlo pro tohle všechno byt lepší město, než to jediné na trase – Albacete.
Horko a těžko jsem stejně trávil včerejší podvečerní pád z hor na nížinu a s tím spojené problémy s hledáním místa pro spaní. V horách to až takový problém nebyl. Stačilo zůstat v lese, případně diskrétní zóně u jezevce či lišky. Ale včera v podvečer jsem se ocitnul na rovné placce, poseté soukromým sektorem pěstitelů pomerančů a mandarinek. Farmy, stromy, ploty, farmy, ploty …. vše pořád dokola. Co ale bylo nejhorší byla samotná zem. O trávě, případně alespoň hlíně mohl jsem si nechat zdát. Jen pusté kamení. Tuny kamení. Slunce zapadalo a nervozita stoupala. Dal jsem na svůj instinkt a uviděl v dálce v polích několik vzrostlých borovic uprostřed pomerančovníků. Risk se vyplatil a já náhodně našel možná nejmenší les na kilometry daleko. Ale spal jsem v lese, to mi nikdo nevezme.
Cesta s ránem padala dolů do města a já si hned v prvním baru poručil kafe, pustil internet a našel nejlacinější ubytování. A
nebyl to kupodivu hostel ale hotel. Opravdový hotel s recepcí, křišťálovým lustrem a špinavým magorem s kolem před recepcí. Slečna měla pochopení a dovolila mi, vzít si kolo na pokoj. Možná to brala jako srandu, ale když viděla jak nesu kolo po schodišti, raději se zavřela do kuchyně. To ještě nevěděla, že využiju jejich koš na odpadky jako provizorní pračku, že jim zmizne balení toaleťáku, ze odčerpám zásobu teplé vody pro hotel na celý týden, o nabíjení všeho nemluvě. Ale co, zaplatil jsem? Zaplatil, tak co!
V pět jsem vypadnul do města, které mne ničím neoslnilo. Byla neděle a ulice vypadaly, jako u nás kolem páté ráno. Nikde nikdo, pár kaváren … kručelo mi v břiše a coural jsem z leva do prava. Chlouba města – vysoká vodárenská věž, vypadala spíše jako z filmu Man in Black, jen ji chyběl ten slizkej chroust. Jinak nula, pusto, nevýrazno …
Už jsem chtěl jít na hotel, když pojednou úderem sedmé počaly se otevírat obchody, restaurace, davy lidi couraly po promenádách a dětská hřiště ožila. Kontrast! Kde sakra všichni byli? Na co čekali?! Vždyť jdou zítra do práce, tak proč courají v době, když já už jdu na pokoj prát poslední ponožky??