Sierra de Baza – Baza

Budil jsem se a zase usínal, v té nejsyrovějši temnotě doposud. Obklopen pištěním, houkáním, dupotem, jekotem a chrčením…, o již zmiňovaném páření se jelenů za mými zády nemluvě. Přesto jsem ležel na stole úplně klidný a vyrovnaný. Budil jsem se přesně po hodině. Zimou, nebo tím, ze přeze mne něco přeběhlo. V podstatě jsem byl smířený. Kdybych se na tom stole totiž obklopil salátem, mrkví, zemákem a do huby si dal jablko, tak se můžu nechat servírovat.
Než přišlo slunce do mého tmavého koutu světa, měl sem oblečené úplně všechno, co si vezu. Dokonce i návleky a pak teprve kalhoty. Kdyby mne chtěl někdo svléknout, musel by si vzít v práci volno. Zahřál jsem se lepením proraženého kola na dvou místech a vyrazil z hor dolu k civilizaci. Jaké bylo při sestupu dolů moje překvapeni, když sem po desíti kilometrech potkal do protisměru kluky na horských kolech s čísly! Kurva závod! V neděli??… o pět kilometrů dál mě již odváděli z trati, ať si dám kafe, než hlavní pole projede. A tak jsem cucal kafe a užíval si atmosféry. Do města Baza mi chybělo 20 km a nikam jsem nepospíchal. Neděle je neděle! Povolili mi odjet a já si užíval ranního rychlo sjezdu božskou krajinou národního parku, když najednou…. zase ten zvláštní pocit. Mam zažité dva pocity, které hraničí většinou s jistotou: ten první je, že sem se posral a ten druhý, že jsem píchnul. Nemýlil jsem se! Opět! Vtipné na tom bylo, že se to stalo deset minut poté, kdy jsem klukům z Vortexu psal, že už mám jen dvě lepení. Rozdělal jsem tedy kolo, a dával jsem náhradní opravenou duši, když u mne zastavili dva kluci ze závodu. Máš problém? Potřebuješ pomoc? … byli úžasní! Víte co potřebuju kluci? Obejmout! Smáli se tak akorát…, “píchnout je tady normální” uklidnil mne. “OK”.. přijde vám normální píchnout čtyřikrát za den? No to ne, potřebuješ pomoct… a dali mi adresu do města, kde proběhne pro závodníky fiesta… Bude tam jídlo a pivo zadarmo a hlavně náš mechanik. Ten ti pomůže! Supeeeer! Z těch tří věcí jsem okamžitě sestavil žebříček důležitosti: pivo, jídlo….mechanik! Než teď odjedeme, víš určitě že nic nepotřebuješ? Ne, díky povídám, jen tam dám opravenou duši a za hodinu se potkáme”… plácli jsme si .
Uběhlo deset minut mého dalšího letu dolů… a já měl opět pocit… a opět sem se neposral…. a opět zadní kolo! Už sem neměl záplatu a tak jsem každý kilometr pumpoval. Jen ve městě Baza jsem pumpoval asi pětkrát a každý na mě ukazoval, že jedu s défecto, případně dávali najevo, že přijel cirkus. Já to vím vy magoři!! Ale už mě nic nezastaví…. Přiletěl sem po prázdnu na závěrečnou fiestu a šel si hned pro pivo. Historka, že projel sem za jediné odpoledne Sierra de Bazu a pak si to čelovkou střihnul po nejtěžším úseku stezky GR7, abych se rozbitej dostal na místo, kde sem mohl přijet po cestě před hodinou, ostatní závodníky fakt bavila. Vítěz kategorie do 50ti let dokonce prohlásil, že většího blba na kole v dobrém nepotkal a že si není jistý, jestli jsem nebezpečím pro hory, nebo hory pro mne 🙂
Můj pochmurný osud lákal všechny k politování a tak mi nosili jídlo a další pivo a další, a všichni křičeli Pablo, Pablo, jestli jedeš do pohoří Cazorla, pak při tvém štěstí potřebuješ deset duší a nějaký amulet!
Bylo mi se všema moc dobře. Objednal jsem si hostel, abych si opral smradlavé oblečení, mechanik mě zítra čeká v obchodě aby mi dal do duše nějaký sajrajt, o kterém mi Vortex mele už asi století 🙂 Prý je v Andalusii nejhorší sucho za sto let a díky tomu se přemnožila nějaká bodavá mrcha jménem Pincha a její ostny jsou všude po cestě. Tak třeba bude od zítřka pokoj. A jestli ne, tak mě nabalili tolika pivem a jonťáky, že si lehnu do trávy a veškerou Pinchu kolem cesty si na protest narvu mezi půlky!