…ten pes se nepoplašil sám od sebe, ten pes neječel jako píchnutá svině z nudy,… ten pes měl prostě jen aportovat klacek z míst, odkud ho možná nosí každé ráno, no tentokrát jsem se na onom místě houpal já, zavěšený v síti. A tak pes ječel se staženým ocasem a jeho paní volala Roko,. Roko..
Bylo to neklamné znamení pobalit se a vyrazit. Namířil jsem si to do centra města Jimena, které mi celou noc svítilo do spacáku takovou nádherou, že mi to až dalo zapomenout na strašlivou zimu, jaká se v noci rozhostila. Zcela bílé městečko, šplhající prudce do kopce až k hradu na samotném vrchu. Nádhera made in Andalusia. Vydrápal jsem se tedy až ke kavárně pod vrcholem. Ne že by byla něčím výjimečná, ale byla jediná otevřená a plná místních, kteří měli v deset ráno ještě zakysané oči. Pro jednoho z nich si dokonce přijela místní policie. Pravděpodobně to měla nesmírně lehké, neboť mají li najít jakéhokoliv mamrda – zajedou prostě ráno k Pepému do baru. To já zašel jsem do místní knihovny, abych se poptal na svoji cestu. Paní bibliotěkářka seděla a lomila rukama, kterak to není dobrý nápad courat po horách, neboť počasí zabijí i bejky na pastvinách. Chrlila na mne asi nějakou španělskou pranostiku, neboť její kamarádka v letech se permanentně křižovala. Možná něco ve smyslu “na kole v tomto horku vyjeti – za debila býti”. Nabral sem tedy u ní na záchodě teplou vodu a dorazil na místo, kde se moje silnice setkala s pěšinou GR7. Hleděl sem do dálav, kam že se táhla tahle kamenitá pěšina, na hlavu mi ťukalo 32 stupňů a já si najednou připustil, že na to nemám, abych se vydal v tomhle horku do hor bez jistoty vody. Bylo mi jasné, že sem zvolil pro tuhle taškařici špatné období.
Vrátil sem se tedy pokorně na malou asfaltovou cestu, na které nebylo o nic menší vedro, ale byla zde alespoň záruka pár vesnic na trase do městečka Ronda. Tam se ke mne připojí opět moje pěšina a jelikož je Ronda v horách kolem 1000 metrů, je možné, že se na svoji stezku vydám až z města, za lepších podmínek (počasí Ronda – aktuálně 34C :):)…co to kuva je?)
A tak jsem stoupal celý den někam, kam sem ani netušil, že se dostanu. Střídal sem asfalt se stezkami a prosil lidi o vodu. Všechny prameny u cesty, které bývají očividně k prasknutí, mlčely suchem, připadně špatnou vodou. Ve tři hodiny jsem nastoupal v téhle sluneční slotě do osmi set metrů a usadil se do jediné hospody na cestě. Sedělo tu snad půl Španělska a každý užíval siesta. Bylo mi zle a tak sem si poručil pivo, které nastartovalo oživující procesy. Záhy sem dal ještě jedno a z radosti si dokonce koupil jídlo. První jídlo za celý den. Přisednul si ke mně domorodec, pod parou a Fin k tomu. Chyběly mu zuby, prsty měl snad po všech obrnách, ale mně nevadil. Měl sem alespoň s kým probrat hokej a zeptat se ho, jestli mají opravdu hokejistu, který se jmenuje Mäho Ukolën.
V pět sem zaplatil a vyrazil. Slunce sálalo cirka o jeden a půl stupně miň, a já poprosil místní kluky ve vesnici o radu, kde si ustlat. Kluci se chvilku hádali, plácali, domlouvali… A pak odvětili “nikde”…a tak sem pokračoval dal a přemítal o tom, jak sem mohl za den ujet jen 45km a na druhé straně, jak sem mohl v tomhle infernu vystoupat tak vysoko z nuly?
Našel sem senzační dětské hřiště i s vodou. Výhra v loterii. Na plotně mám těstoviny, umývám si šampionem hlavu i prdel naráz a všechno špatné někam odešlo zdechnout. A vo tom to je!
Odesláno z iPadu
