.. To slovo mě fascinovalo posledních pět let a teď byl třicet kilometrů přede mnou. Jediné co mě znervózňovalo bylo počasí. Většina průsmyků v okolí byla zavřena z důvodu sněžení, ale na mé cestě směr vzhůru svítilo zeleně na tabuli Col Ouvert. Vyrazil jsem v osm ráno, byť je průsmyk otevřen až od desáté. Alespoň jsem si mohl vychutnávat přírodu a kručení v břiše. Na délce dvacíti kilometrů byla jediná vesnice o pěti domech a ta mi měla být v případě problémů útočištěm. A stalo se. Obloha zčernala a začaly padat kroupy.. Ty jsem ješte zvládnul, ovšem záhy se změnily na sníh a já nabaloval vrstvy oblečení. Absolutním znakem zimy stal se můj šulinek, který jako jediný pochopil stav věci a vtáhnul se někam do podbřišku. Ve výšce 2000m sem již nestačil odmrkávat vločky a dle plánu jsem zastavil v oné pusté vesnici, kde mě pantáta pozval na čaj aby mi sdělil, že průsmyk je zavřený a že tam hustě sněží. Jedinou možnosti prý je sjet dolů a najit jinou cestu, nebo se zastřelit .. čemuž se hrozně smál, blbec. Popsal sem mu ještě jinou variantu – pojedu dál. Jak chceš, pronesl lakonicky. Nebudu popisovat složitě, co bylo dál. Rozumný človek by jistě pochopil, že tohle nebude správná volba. Rozumný ano, debil nikoliv. Od 2300 metrů přišlo peklo v podobě sněhové vichřice. Kolo mi padalo pořád do sněhu a zima nabírala na obrátkách. Jako špatný vtip dal jsem si do sluchátek Dobytí severního pólu a občas se i usmál vtipům. Kolem 2500 metru vtipy došly a teplota spadla k – 9. Zamrzla mi voda, šlapky se obalily sněhem a Iphone se odporoučel jako první. Vichřice nabírala na síle a mě s hrůzou došlo, že veškerý ten vichr proudí z opačné strany kopce, který měl být cestou dolů, neboli vysvobozením. Na Col De Bonnette jsem dotlačil kolo ve čtyři odpoledne a jelikož foťák vypovídal službu a ruce jsem měl z kusu ledu – doslova jsem se vysral na kulisu,stejně sem viděl jen bílo a rozhodnul se raději přežít. To co mne čekalo po otočení kopce na severní stranu byl už jen špatný vtip. Stál jsem v závěji, nevěděl sem, kde je cesta, z kapuce jsem vyrobil malou skulinku, kterou jsem se díval do vichřice a poprvé sem si musel přiznat, že jsem vše podcenil. Byl jsem bez signálu, první auto mohl sem očekávat do dvou dnů a první vesnice byla – byť z kopce – ještě 20km. A tak jsem to hrnul hlava nehlava. Věděl sem, že dokud nespadnu na 2000 metrů tak nemám šanci na úspěch. Ve dvou tisíci jsem byl tak promočený, že mi voda z bot stříkala, jak sem se snažil ohýbat pořád prsty aby neumrzly. Sněžení vystřídal liják. Vlastně nevím jak sem se dostal dolů. Brzdy skoro nefungovaly, kolo byla zmrzla sněhová koule a já nevěděl o světe. Zastavil sem před prvním nápisem Ubytovaní a majitel vyběhl ven, schoval mi kolo a šel mi pustit sprchu. Je pár hodin poté, sediím s rodinou u krbu, piju čaj a věci se mi suší. Ubytovaní sem usmlouval na příšerných 30 euro, což je známka že mi již otrrnulo, neboť nahoře bych dal za teplý seník trojnásobek. Venku sněží. Piju čaj a říkam si, že to bylo o fous. Dle rodiny jsem jediný kdo dnes průsmyk přejel. Po cestě nahoru jsem viděl tucet křížků. Nečetl jsem si ty nápisy, ale bezpochyby bylo na některých napsáno “nehrejte si na machra, tady vládne příroda”. Díky bože, že si mě podržel…… (sakra, dívám se teď do mapy, že zítra tam mám Col de Vars 2150m?? :):)
