Gibraltar-Jimena de La Frontera

Kočky mrouskaly, vzduch se nehýbal a kol dokola byla polotma. Převaloval jsem se dokola jako trdelník a nemohl znovu zabrat, když v tom jsem ledabyle juknul očima na hodinky a s hrůzou zjistil, ze bude osm ráno. Úplně me to odzbrojilo. Až přibližně kolem půl deváté slunce naplno vyšlo, psi se počali pářit, babičky zametat a recepční vytáhla roletu.
Provedl jsem ranní hygienu a vydal se s kolem k moři, neboť tahle část koupačky s výhledem na Afriku nemohla chybět ve výpisu prvků. Cachtal jsem se tam hambatej sám, na tisíce mil daleko ani živáčka. Až mi bylo líto, zanechat stopy v písku a vrátit se do šlapací roboty. Úkol zněl totiž jasně – sehnat plynovou bombu, neboli gazolina cartucha. Zní to možná snadněji v našich podmínkách, ale v lokalitě La Linea bych rychleji sehnal rýč s ebenovou násadou a podpisem Waldy Matušky. Plynová bomba je prostě přelud. Jediný Decathlon mne mohl uspokojit, ale ten byl 20km za městem a ještě řekou, kterou přetínal jediný most… a to bohužel dálniční. Bohužel byl Decathlon vybrán jako cíl.
Snažil sem se před odjezdem navštívit několik rychložrádelen a vysvětlit jim, že je dvanáct a že ve dvanáct se prostě drtí jídlo. Bohužel mi španělská mentalita rychle dala najevo, že se neobědvá po probuzení a nabízeli mi pouze kafe a olivy. A tak jsem po hodině stál před nájezdem na dálnici, abych tedy přeťal zmíněnou řeku po jediném mostě a abych dával všem troubícím řidičům znamení „já vím, že mám jít do řiti, ale tak si tu kruci postavte lávku“…
Bomby na plyn jsem tedy zakoupil, nasál do zásoby luft z klimatizace a konečně vyrazil na sever. A fakt, že jsem nepotřeboval drahno času abych pochopil, že tohle bude boj. Teplota totiž vyšplhala ke 40C, všichni někam zalezli, včetně krav, much a krtonožek a na asfaltu jsem zůstal osamocený. Voda v lahvích byla vřelá, tělo se třepalo, jazyk se schoval do břicha a jediné naděje -řeky – vyschly. Usednul jsem po cestě do hospody a nechal si donést ledové pivo…. a ještě jedno. Mám li sedět ode dvou, do pěti někde ve stínu na prdeli – jak praví španělské moudro, pak se domů vrátím asi na Amálčinu zlatou svatbu.
Vydržel jsem tedy do pěti a vyrazil z hospodského stínu na světlo boží. Chtě nechtě sem musel dojit názoru, že nestačí sedět do pěti, ale do Vánoc. Voda v lahvích byla okamžitě vřelá a já hledal jakýkoliv stín. Tělo odmítalo poslušnost a vzdálenost městečka Jimena byla v tu chvíli katastrofální. Ale jiné cesty nebylo a tak jsem v podvečer dorazil k obecní pumpě a umýval všechno co šlo. Chtělo se mi z horka křičet! Hledal jsem cokoliv na přespaní, ale jevilo se to jako bláznivý pokus. Místní vylézali z domu, neboť slunce šlo konečně za kopec a všude byla pojednou mrda lidí. Našel jsem něco jako přírodní park pro pejskaře a hledal odvahu se uvelebit. Oslovil sem mladou holku, co že si to o tomhle nápadu myslí a tvrdila zkráceně, že jsem debil. Navíc utvrdila moji neblahou představu, že tohle je kurevské léto, že řeky a potoky neexistují, voda není, tráva není…, ale slunce mužů mít kolik chci. Ulehnul jsem tedy do houpací sítě, čučel současně na hodinky a teploměr a motal si hlavu. 30C v deset večer? Proč si tady kruci vůbec kupujete troubu do kuchyně??

2 thoughts on “Gibraltar-Jimena de La Frontera

  1. Pojď nachvilky makat k nám do slévárny a 30 °C ti příjde jako jarní osvěžení :-) Určitě Ti maminka říkala že máš pít hodně tekutin když je takový teplo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Webová stránka