Share this post on:

Políbil jsem ženu a dceru v přesném pořadí. A vyrazil poté z Olomouce prázdným vlakem směr Praha. Nebylo nutné nic řešit, nic rezervovat, nic plánovat. Plány a rezervace v době temna neexistují. Zahalený průvodčí mi ve vlaku sdělil, že mi za prvé již neplatí moje slevová karta a za druhé, že existuje možnost přirozeného doplatku, ovšem s konstatováním, že mám zakoupenou jízdenku sice do Chebu, ale záhadně oklikou přes Krušné hory. No a je jasné, že se doplatek vypočítává z počtu kilometrů. Usedl tedy ke mně a jako správný železničář se mi snažil obludně pomoct. Já se mu snažil celou cestu vysvětlit, že nerozumím jediné věci: Jak je možné že mě systém Českých drah dovolil koupit levnější lístek za pomocí slevové karty, abych poté ve vlaku zjistil, že karta je již neplatná a že mám poté platit ve vlaku doplatek za kilometry, byť byla původně zakoupená cesta oklikou přes Zimbabwe levnější než cesta přímá. Pan průvodčí nakonec sdělil, že to jsou drobné nedostatky, které se musí vychytat, abychom byli poté konkurence schopní japonskému Šinkanzenu…

Mohl bych vlastně vše začít a zakončit v Praze. Myšlenkově. Ty dvě hodiny čekání v matce stověžaté na spoj do Chebu, mne naprosto uhranuly. Tušil sem že by mohla být Praha městem duchů, ovšem takovýhle kapitální kousek jsem nečekal! Courat si po Karlově mostě, všech náměstích, zákoutích skoro osamocen je na zápis ke Guinnesům. Tohle se jen tak nezopakuje.

To samé mi poté nabídly i Mariánské Lázně s kultovní promenádou. Tahle kavárenská mašinerie tu byla jen a jen pro mne a nebýt chlapíka, co mi lezl do záběru kvůli telefonování, šuměl bych tu jen já a vítr. Ve vlaku jsem si našel jasnou volbu pro svoji cestu a to podél romantické řeky Mže. Bylo to prostě tuze krásné a zapadající slunce ve spojení s jarem tomu dodávalo grády.

Projížděl sem bezpočtem osad u řeky, kde se očividně schovávalo lidstvo před globální pohromou po svém. Grilování a pivování na zahrádkách, u ohňů a v poklidu. prostě ráj. Když ovšem dorazil jsem do opuštěné  trampské osady Kosí potok, zůstal jsem v rozjímání. Foglarovina na první dobrou. Stará osada, ku které není jak dostat se, než přebrodit řeku z obou stran, bez signálu, bez civilizačních vymožeností, dýchala tak náruživě zážitky, že ustlal jsem si na zápraží jedné z chatek a nechal se rozjímat. Absolutně chápu, že vyrostl li někdo v takovém prostředí, zůstane to navěky v jeho nitru a zcela přirozeně se zde nechá i pohřbít….Tak jak to hlásaly pamětní kameny se jmény již zesnulých osadních trampů…Vysněná Eldoráda existují i v dnešní době a to je sakra dobře!

Share this post on:
Avatar Pavel Kadlíček

Author: Pavel Kadlíček