SlovakiaBike – aneb Hledání Želar

Share this post on:

Želary, aneb Tip na Výlet: ..tak by se dalo nazvat mé několikadenní putovaní začínající zítřejším polednem. Málokterý film mě dokázal natolik vyburcovat, abych osedlal železného koně a vydal se směrem k Oravsko – Kysúckym lesům na Slovensko.
Jasně že sem ten film viděl tolikrát, že z něj mám v hlavě melancholickou kaši. Jasně. Přesto mi to nedá, abych se nepokusil najít Jozovu chalupu a na zápraží nesežral lečo, případně dačo.
Ovlivněn filmem, vrhnu se napospas do tajemných hvozdů v haluškovo-medvědím království a budu doufat, že mne napříště neposedne třeba chuť najít Matrix óder Titanic

 

Zhruba takto jsem oznámil svůj záměr na svých stránkách. Cíl byl tedy jasný, účel taky. Jediné, co mi chroustalo v hlavě, byla jakási vnitřní nejistota z pohostinnosti našich bratrů poté, co jejich hokejové mužstvo tradičně opustilo předčasně šampionát – zajisté za pomoci Satana – ktorého na nich zoslali zajisto tie Kurvy České !! Až cestou do Žiliny jsem se dozvěděl, že „ kurvy české „ již mají po prohře naštěstí taktéž sbaleno, čímž mému blahobytu v zemi Jánošíka nestálo nic v cestě.

Jediným zádrhelem byl tedy tradičně vlak. Dostat mé kolo do vlaku a zavěsit jej na háky je eskamotérský počin. S tímhle číslem bych byl u Berouska v balíku. Žádné visuté hrazdy, cvičení lvi a požírání pilin. Stačí dát hák na kolo z vagónu našich drah doprostřed manéže a za zvuku virblu mé kolo zavěsiti „olalááá“..Potlesk ! Stejný aplaus nechť obnáší i nákup rezervace na kolo do vagónu Českých drah. Po hodině snažení se na internetu jsem raději zakoupil rezervaci přímo na informacích našeho útulného nádraží, které ovládá můj kamarád Vraťa. Máte-li za kámoše neurochirurga, zubaře, ministra vlády či apoštola, je to prd proti tomu, mít za kámoše Vraťu. Vraťa vás dostane s kolem odkudkoliv kamkoliv. Možná i tam, kam koleje nevedou. Vraťa totiž tvrdí, že České dráhy jsou magie a on musí být chtě-nechtě kouzelník. A tak mi Vraťa vykouzlil povinnou rezervaci na hák na který moje kolo nevlezlo – do vlaku, kterým stejně žádné jiné kolo nejelo. Bratru za kilo.

 

Den první: Cílová stanice Ružomberok. Trošku jsem se motal, než sem objevil směr na Bešeňovou. Měl sem pouhé tři hodiny na přesun kolem Liptovské Mary k cíli dnešní cesty – Kvačany. Hledal sem všemožné zkratky. Dokonce kolo i přes frekventované koleje tahal, no čas utíkal příliš rychle a na zasněžené Tatry začala padat tma. Slovenští bratři mají cyklotrasy vymyšlené fikaně. Označují je na stromy, pangejty, plotky a kameny písmenem C. Chytrý by to vyhmátnul napoprvé. Mě to trvalo až do večera, než sem pochopil, že písmeno C mám hledat. Ale zase mám jiné přednosti. Možná. Pár metrů za konečnou vesnicí se otevírala Kvačianská dolina a byl by holý nesmysl, vyrazit po osmé večerní do skal. Našel sem fantastický přístřešek – přímo u cedule „ Nekrmte medvědy“ a nakrmil sebe. „Napřed pán, potom pes“ – říkával mi doma táta

Den druhý: Nemohlo být krásnějšího rána. Byť sem v noci málem umrznul, teď mě ranní sluníčko štípalo do frňáku. Děkoval sem bohu, že sem vybral Kvačianskou dolinu jako cestu na sever k Oravě. Dolina lemuje potok Kvačianka, který si razí cestu tímhle jedinečným kaňonem. Cesta šplhá ostře vzhůru a čůrky potu mi zajíždí až do půlek. Stačilo mi pár hodin, abych pochopil, že tahle slovenská cesta bude vykoupením za hříchy. Po výjezdu z doliny začal hrdý výšlap přes Zuberec k muzeu Oravskej dědiny jako prvnímu dějství natáčení Želar. Vstoupil sem tedy do hájenství Tatranského Národního Parku, abych u muzea zjistil, že sem se spletl a že film Želary se natáčel v muzeu Kysúckej dědiny. Šmarjááá. No nejsem debil? Alespoň, že sem trefil republiku. Naštěstí sem byl vedle o pouhých 115km. Sežral sem tedy devět koleček salámu, pochodil po Oravském Skanzenu jako jediný návštěvník a hledal cestu ze záhady. Otočil sem se tedy k Tatrám zády a pelášil po žluté k osadě Podbiel u Oravy, odkud mělo začít mé stoupání na hřebenovku Oravské Magury. Před Podbielem mě ale zastavilo dvojí vidění. Na pravé straně stála na louce zchátralá Františkova Huta, která spíše zapadala monumentem do italského Toskánska,..a na levé straně u cesty tank, nabízející svezení za 10eu. Dal sem tedy raději jako pacifista přednost pivu a haluškám za 3.50. Kdybych byl býval věděl, že mám před sebou tři hodiny nonstop tlačení kola v blátě do kopce, zvolil bych raději k obědu tři redbuly s hranolkama. Ale bylo pozdě. Pochopil sem, že Slovensko uznává „pre cyklistov“ pouze cesty typu C. Turistické cesty jsou „ iba pre peších“ a podle toho i vypadají. Tlačil sem svoji těžkou kobylu přesně po dvacíti krocích – oddech – dvacet kroků –oddech. Po tři hodiny. Absolutně nechápu, jak mohly tyhle kopce zdolávat traktory přede mnou. Na některých místech to byly brázdy hluboké metr a nebylo místa jak je obejít. Inu Slovenský ráz. Na vrcholu Šubovky se vše uklidnilo a výhledy do krajiny, společně s dašími devíti kolečky salámu zahnaly chmury. Utábořil sem se na kraji sjezdovky pod vrcholem Minčol a počítal šrámy a andělíčky. Jak kurva mohl Jánošík po těchhle kotárech běhat?? Juro určitě dopoval!! Záhada vyřešena!

Den třetí. Bylo sedm ráno, když sem v lese po probuzení čůral a nevěřícně hleděl do doliny, že přímo ke mně někdo jde. Musela to být fata morgana. Ale nebyla. Přímo ke mně, na kraj lese došel Tono. Tono byl správce nedalekého hotelu a přišel otočit kohoutem vody, kterou si hotel odebírá z kopce Minčol. Bože!! Lesy veliké a širé jako Sahara a já si lehnu přímo nad kohout vodojemu. Tono byl po noční pařbě lehce na prach a tak dal cigu, podebatoval a zmiznul v lese. Mě čekala snad mnohem větší řehole než včera. Okamžitý start v tlačení kola kolmo po sjezdovce na Vasilovsku horu. Takhle zrána to byl budíček na pozvracení se. Ale tělo bylo ještě v rauši, tak to zvládlo. Stejně jako vrchol Minčol v bahnivé slotě. Teď už mne čekal jen příšerný sjezd po žluté do osady Zázrivá – Havrania, kde sem tušil, že se ukrývá chalupa Jozy z filmu Želary. V místním hotelu mě poslali na výzvědy za lufťákem z Ostravy, který si postavil svoji roubenku přímo na místě jednoho z ústředních domů z filmu. Onen lufťák byl ve skutečnosti absolutní cyklomaniak a kromě fůry cyklorad mi ukázal i fotky z natáčení a poté to hlavní: směr k Jozově chalupě. Vyrazil sem tedy do kopce a po lukách, abych ji po chvíli našel. Rozpadlou na kost, ale zázrakem stojící. Výhled ze stráně před chalupou byl stejný jako ve filmu. Strhující! Celému vyhledu kraloval v dálce Velký Rozsutec, který byl ale ve filmu maskován, aby lidem nedošlo, že film není točen v Beskydech, jak udává knižní předloha. Jak sem v úvodu cesty slíbil, tak sem i udělal. Sežral sem při terase devět koleček salámu a měl pocit skoro dokonaného díla. K celku chyběl poslední střípek. Dojet přes sedlo Demanová, podél úzkorozchodné tratě k muzeu Kysúckej dědiny a nabrat atmosféru z natáčení. Do muzea jsem se dostal zázračnou odbočkou v lese a po nafocení kostela, kde zastřelili Donutila jsem opouštěl tenhle nádherný skanzen přes kasu, kde nechápal ani strážný pes, jak sem se tam dostal. Kdo hledá najde, bratia! Nesjízdost cest přes Velkou Raču mě dohnala k použití cyklostezky až do Čadce. A byl jsem z ní absolutně paf. Přímo rakouská cyklostezková dokonalost. Umocněná navíc počuměním se na jediný orloj na Slovensku – ve Starej Bystrici. Za Čadcou už pro mne výlet skoro končil. Po staré cestě sem se ploužil přes hranice k vesnici Šance a rozbil tábor v lese nedaleko hospody. Uondán k smrti, zaskočil sem alespoň pro lahvové pivo. No neměli. A tak sem vařil těstovinové vrtulky s jehličím a bez piva, abych pojednou zjistil, že sem ztratil lžičku. Svoji zelenou lžičku. Díval sem se bezmocně do šera a začal strouhat lžíci ze smrkové větve. Ten kdo jednou strouhal a vystrouhal pokus o lžíci ví, že žrát tím jídlo se prostě nedá ani za trilión. A tak sem vztekle sbalil batoh a šel z temného lesa do hospody. A hospodský se mnou cítil. Nalil mi borovou, jedno pivo, dvě, tři…a chlácholil mě, že jen blb nebo medvěd by kradl kolo v beskydském lese v jedenáct večer. Pak zajel pod stůl a já se utvrdil v tom, že sem tu doma. Ostatně, to kolo sem po návratu nemohl najít ani já…

Den čtvrtý. Konečná. Probudit. Vyčistit zuby. Vykakat ve smrkovém porostu za hukotu much a padat po beskydské svažnici směrem na Návsí u Jablunkova. Vlak na cestu zpět zvládnu i bez kamaráda Vrati. Vždyť je to cesta zpět, ta trampoty nepřináší.

Bylo to výživné a uchvacující zároveň. Želarská mise byla do puntíku splněna. Je navíc je na čase nastavit dovolenkové kormidlo na druhou stranu. Adieu Rakousko a Italie. Objevil sem nový ráj světa a navíc s pivem za 0.90 a haluškami za 3.00.