Share this post on:

Tbilisi mi sloužilo na jednu noc jen jako pouhá vzpruha před odjezdem na jih. Původně jsem ani nechtěl opouštět pokoj, ale nakonec jsem se rozhodl vydat se na hlavní vlakové nádraží , abych se zeptal je-li možné vzít si do gruzínského vlaku kolo, pokud bych se potřeboval někam přesunout. Musel jsem si utrhnout lístek a čekat na svou šanci se informovat. Lístek měl číslo 396 a na panelu svítilo 324. Bylo nad míru jasné, ze při gruzínské rychlosti stihnu dojet do připadne cílové stanice na kole, než na ma dojde řada. Když sem se nakonec dočkal a slečne u přepážky sdělil otázku, odpověděla ” nevím, zavolejte si na informace tamtím modrým telefonem” a ukázala doprostřed haly. A tak jsem zvednut telefon a zjistil, ze nefunguje. Inu Gruzie. Poraď si každy, jak umíš.
Ráno jsem se vykutalel do sedla již v devět s vědomím, ze to nebude vůbec echt cesta. A taky ze ne. Cely okraj Tbilisi stráži divocí psi a já byl udivený, jakou mají vydrž mne honit v tom horku. Navíc ty obludy zvyšovali můj průměr na cestě do variciho pekla. Cesta se vyšplhala na malou náhorní plošinu a vzduch se zastavil. Střídal jsem různé cesty, ale vesměs pusto, pusto, prázdno a sucho. Krajina připomínala vyprahlou měsíční krajinu a jenom katastrofální bordel podél cesty ji dělal barevnější. Začalo se mi sakra stýskat po horách a životu.
Co ale zaprasila v moji hlavě krajina, to čistili lidé. Jejich pohostinnost neznala mezi. Čím více k arménský hranicím, tím hůře …, nebo vlastně lépe. Nesměl sem nikdy odmítnout pozváni na čaj, což v tom horku bylo jako lopatou přes držku. Po malých kouscich jsem se došinul až na hranici. Vystál jsem si tradiční frontu, přetrpěl tradicni pohrdavý pohled celnika z oči do oči a vstoupil na arménskou půdu. Hodinu jízdy od hranic jsem měl skleslý pocit. Ta jistá chudoba a zcela odlišný přístup ke všemu, plus vedro a neutěšený stav krajiny….byl jsem prostě v prdeli. Do cesty mi skočila stará paní, chytila mi kolo a křičela ” jídlo! Chceš?? Kafe chceš?…bylo bez šance odmítnout a tak mne nakopával Turek za pět korun, zatímco babina skákavá pod auta, aby odchytla dalšího. ” Není práce a nejsou děngy, každy holt děla co může!!
S večerem jsem zkusil najít místo u řeky. Než jsem se nadál, byla u me cela rodina. Donesli mi fíky, jablka a skákali si do řeči při otázkách ” kolik u nás stojí IPhone 6? Kolik vydelavám? Kolik me stojí cestování ? A kolik… A kolik…
Svérázný kraj rázovitý je to holt. Bude to těžké!!

Share this post on:
Avatar Pavel Kadlíček

Author: Pavel Kadlíček

One Comment

Comments are closed.