AschenputtelBike 2019 ( Europe )

Share this post on:

cesta AschenputtelBike, neboli PopelkaBike se zrodila v mé hlavě náhle, rychle, bezprostředně.

Stačilo, přečíst si na internetu v tzv: chybových hláškách k filmu Popelka, že hlavní mystifikací filmu byla pasáž, kdy Libuška Šafránková za přičumování svého bílého oře Juráška, rozpočítává sloupky na schodišti, zda-li má, či nemá, vniknout do sálu a svým půvabným pyžmem pak uzemnit prince Trávníčka, případně nechat zcela oněmět moderně znějící východoněmeckou kapelu na balkóně. Kritik vyčetl režisérovi, že Popelka nezapočítala poslední sloupek a její slavné “mám – nemám” tak mělo vyjít jako “nemám”…, čímž měla Popelka správně stáhnout půlky, nakopnout věrnou bílou Hatatitlu a mazat zpátky přebírat hrách a čočku. Pohádka tak měla a mohla být kratší a na vánoce by se mohlo chodit spávat už v devět.

Cesta za zjištěním pravé pravdy tedy dostala název AschenputtelBike.

DEN 1:

Touha vedla mne vlakem, přes Prahu, do moderně – repete rozbombardovaných Drážďan. Odtud jsem stoupal po cestách a necestách až do osady Moritzburg, se stejnojmenným loveckým zámkem. Nebylo těžké najít zmíněné schodiště a matematicky odpočítat kamenné bloky. Výsledek vyzněl pro Šafránkovou naprosto skvěle. Majitel chybné hlášky na internetu byl lhář a debil! Zima a déšť mne ale vyhnaly z pohádkového sídla a mohutným okruhem přes Labe, jsem se vzdaloval romantické romantice, při které vždy na vánoce brečím a utírám slzy do vánočky.

DEN 2:

Po bezvadné noci na tvrdé lavičce přístřešku, kdy zjistil jsem, že moje karimatka za hříšný peníz opět nepřežila období tří let a splaskla do tloušťky igelitu, jsem zcela rozlámaný a nevyspalý vyrazil směr Frauenstein. Tahle maličká vesnice se zámkem a tvrzí na obzoru, stala se po dobou dvou mých školních prázdnin, útočištěm v rámci dětského pionýrského tábora. Tady jsem vstřelil rozhodující gól při zápasu Československo – Německo v kopačkách o tři čísla větších, tady jsem potkal svou první lásku Utke, která si pak z neopětované lásky ostříhala nemyté vlasy, a tady naučil jsem se dodnes mnou používaný a jediný tanec Discoboy. Byla to snůška vzpomínek a zážitků. Bohužel jsem si nezapamatoval to hlavní, že tábor a vesnice stojí na nejvyšším kopci široko a daleko a já tak od rána jen a jen stoupal od říčních údolí. Zámek je dnes samozřejmě již soukromý a já z celé vesnice poznal po té době tak akorát nic a hovno. Dal jsem koláč a café v místní a jediné kavárně u paní Schromm a trapně se pokusil v místním marketu optat, jestli nemají k prodeji karimatku. Samozřejmě že “nein”, ale alespoň mi sdělili přesný německý výraz, a to “fitnessmatratzen”. Patník za osadou mě poté nasměroval směr Böhmen, přímo do centra Krušných hor. Ty mne na půl dne prověřily svým nahóru – dolů půvabem, sněhem, deštěm,…ale záhadně – po překročení hranice – vylezlo slunce a doprovodilo mne až do nádherného městečka Osek. Konečně zase pivson a kuřecí, se sýrem a broskví!

DEN 3:

Celou noc pršelo, ale po vypití cikorky jsem vyrazil skrze uhelné pánve a haldy, směr České středohoří. Mým cílem byla Cimrmanova Milešovka. Ten kraj je dech beroucí, stejně jako trail po stezce Lovoš, plné mlýnů, piva a přírody. Napojil jsem se na Labskou stezku a vychutnával si vichr do zad a horu Říp v hledáčku. Bylo by zhola nemístné, nezajet do Terezína a nesklopit na malou chvíli hlavu. Už pouhý pohled na bránu Malé pevnosti dokáže sevřít žaludek jako svěrák. Bylo štěstím, že v Roudnici mohl jsem pak vychutnávat plzeňské a sledovat start Závodu Míru, včetně vypouštění mírových holubic. Málokterý holub má to štěstí – nadělat parádu, vrátit se po průletu domů a ještě za to dostat požehnáno a majitel zaplaceno. Cestu jsem zakončil v Mělníku, v nejstrašnějším kempu, pravděpodobně z dob renesance a tryzny. Sklopil jsem ego a nabídku na přespání přijal. A to jen z důvodu, že místní restaurace nabízela sledování hokejového zápasu se Švédskem…..a pivo. Fůru piva!

DEN 4:

Brzy ráno, kdy čůral jsem do soutoku Labe a Vltavy a pískal si notorickou “tam u Mělníka, tak kde se stýká….” dostal jsem blažený nápad pokračovat v cestě cestou necestou podél Labe až k novému příbytku mé milované zpěvandy Tadity. Hnal jsem to hlava nehlava, abych mohl pozřít španělského ptáka s rýží v její blízkosti a městem Lysá za zády. Nemohl jsem poté minout Kérsko a kultovní hospodu Hájenka z filmu Slavnosti sněženek. Oh, jak moc jsem toužil po kultovním moku a divočáku se zelím. Bohužel rekonstrukce Hájenky vše zhatila,…a asi na dlouho. Cílovou štací tedy byl Kolín. A dá se říci oprávněně a rychle, neboť počasí naservírovalo takovou spoušť, že jsem ve vlaku mumlal sám k sobě “tak todle bylo vo fous Kadlec..”…

Je tedy po všem a je čas počkat na vánoce. Počkat, až mi přenádherná Libuška začne repete dávat lekci z matematiky ve formě “mám – nemám…”…Protože já znám správný výsledek už nadosmrti!!

Howgh