Ronda-El Chorro

15.9
Dnes nebo nikdy! Tak zněla v hlavě moje rozvaha nad napojením se na dálkovou trasu GR7. Byl jsem navoněný, vyspinkaný, vykakaný… všechny baterie svítily zeleně a slunce teprve jelo pro zásobu koksu na odpoledne.
Při průjezdu Rondou jsem si nemohl nevšimnout fůry cizáků, kterak stojí s bedekry v ruce před kavárnou a čekají, až se uvolní místo. To znamenalo buď něco zadarmo, nebo něco vyhlášeného. Asi sem měl v ksichtu něco hladového, bo místní děda mi přisunul židličku a řekl “dej si kafe a churros… ať neumřeš blbej”. Teda tak sem si to přeložil já. Možná říkal “synku, ty jsi zdevastovanej jako debil… proč to kolo raději nezastřeliš”, ale možná tohle neříkal,.. a co. Bylo to jedno. Churros bylo na stole a já měl o zážitek víc … a dvě eura miň!
Po téhle gastronomické čabajce jsem se vydrápal za město a napojil se na GR7. Konečně! Cesta padala okamžitě dolů do poli a zase nahoru do vesnic. Začala mi Andalusie o které se turistům ani nesní. Projížděl jsem permanentně hájem olivovníků, fíkovníků a mandloní. Mandloně mají navíc sezónu, takže v alejích se čile třepalo stromy a já čile kradl do zásoby. Když sem si nacpal do batohu navíc dva melouny, papriky a rajčata, pohádal jsem se sám se sebou. “Tak takhle ne Ťopane, to si poneseš na zádech sám, magore hamyžnej” křičel sem na sebe….., no jó,no!
Cesta chvilkama připomínala trasu do Santiaga de Compostela a Evě von Kašpar by pravděpodobně ze shodných prožitku a výhledů střelilo ve vaječníku blahem. Horko bylo k zalknuti, ale já s ním tentokráte “vyjebal”. Vezl sem si další litr vody na zádech. Nebylo to zrovna nejlehčí, přidám li k tomu ty dva ukradnuté melouny. Ale byla to pojistka. Dal jsem si slib, ze se této vody nedotknu, dokud nezačnu žízní lízat suché říční kameny, nebo zpívat Malované hrníčky od Zagorové.
A navíc jsem používal starou metodu mongolských pastevců, že sem se vody z flašky napil a zase ji vyplivnul zpátky. Voda vám tak neubývá a mozek si s tím kurva neví rady. Pokud ho ještě ošálíte větou “Juj, to byla dobrota”.. máte vystaráno.
V pueblu jménem Serrato s pracovním názvem Ser na to, jsem si dal pivo, pauzu a pak jsem místním předvedl eskamoterský výkon, kterak zalepit píchlé kolo rychleji než u stáje F1. Vyneslo mi to potlesk a další pivo. To nic nemění na tom, ze sem sakra píchnul!!! Když už od toho bude pokoj! Rozjímal sem u piva nad tím, ze po Rocco Sifredim a Jacku Rozparovači jsem třetí největší píchač v dějinách a že by mi měla firma Continental nechat odlít hlavu do sádry!
V podvečer sem dojel do borovicového lesa a našel místo pro spaní s magickým výhledem do hor. Požíral jsem nudle z Vietnamu a sledoval letadla, jak si to pádí krátce po startu pravděpodobně z Malagy – do vzdušného nebe. Tohle byl konečně den plný magie a barev. Gracias