Alcouarejos – Alcalá de Jucar

Tuším, že mi bylo deset, maximálně o rok víc, když stálo před vánočním stromem moje první kolo. Byla to zlatá Eska. Tříčtvrteční, jak se říkávalo. Byl jsem štěstím bez sebe. Moje první kolo! Zima nebyla tak tuhá, abych nemohl s kolem na Štěpána ven. Tuhý byl ovšem můj otec. Dostal jsem kázání, že na zlatou Esku vystál frontu a ještě ho stála flašku k samotné ceně. A tak jsem dostal s kolem do jara zaracha a utrum, neboť zima, chlad a sůl, to vše by zničilo pláště i hodnotu velocipédu. Byl to vlastně danajský dar. Kolo stalo uprostřed pokojíku a já vyhlížel z okna jaro. A pak přišla spásná myšlenka: Můžu přeci jezdit doma! Jako rodina si vedeme asi dobře, neboť máme koberce, pláště tedy neušpiním. A tak jsem v pokojíku nasednul a drobným cvrkem projel obývakem, kolem sedačky a křesel do kuchyně. Tady to bylo nejtěžší, neboť jsem musel provést otočku na dlouhém běhounu a ten mi s radosti podklouzával. Ale našel jsem si způsob a zanedlouho jsem na této miniaturní trase dokázal dokonce přehazovat rychlosti… někde na rovince, mezi televizi a knihovnou. Dokázal jsem takhle jezdit do února. Pak si pamatuju, jak se můj otec díval napínavě na napínavou televizi a já mu co devět vteřin projížděl před obrazem. On měl dobré nervy, velmi dobré. Ale když je zrovna ztratil, svět se přestal točit. A tak se stalo, že ke konci února, mohl jsem otevřít branku a vyjet na cestu. Tak jako Forrest Gump poprvé běžel, já se poprvé vezl a ta rychlost byla omamná.
Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem dnes projížděl na padesát kilometrů kaňonem řeky Juncar, připomínající místy divoké Colorado a musel jsem zvládat opravdu náročné úseky singletracku pro pěší. Bylo to občas o hubu, ovšem zkušenosti nabité mezi sedačkou a kuchyňským kobercem se nezapomínají.
Vše bylo zakončeno s místními v neskutečně kouzelném městečku Alcala de Jucar u piva.
I kdybych už nikdy dál nejel a svoji Salsu tady v Alcala zítra daroval starostovi, mám set a sakra cyklo-splněno! Kdyby mi táta tenkrát místo kola koupil třeba vzduchovku, možná bych sejmul patnáct čubrů a největšího blba ze třídy smahnul diabolkou do řiti. A pak bych ji odložil do skříně. Táta se ale rozhodnul jinak a napsal mi tak řádky do Osudové knížky. Díky táto!

One thought on “Alcouarejos – Alcalá de Jucar

  1. Ahoj Indiáne – já takový dárek nikdy nedostal a proto jsem začal pořádně jezdit na kole až 40 cítce – no vidíš a teď máme stejného supermechanika – který se jmenuje Kamil – Sleduji tě již několik let , čtu tvé příspěvky prohlížím nádherné fotky a obdivuji tvou vytrvalost , zarputilost a odvahu .
    Přeji hodně šťastných kilometrů
    Mirek

Komentáře jsou ukončeny